PESTROBAREVNÁ TEMNOTA (на чешском языке), глава 10


Několik hodin v nějakém transu ležela v pelyňku a přes jeho vysoké zaprášené lodyhy hleděla, jak hoří vila. Zpočátku byl pouze dým: jako černá mračna se zdvíhal nad střechou, natahoval se k obloze, a vítr jej rozháněl, avšak sám oheň ještě nebylo vidět nad železnou ohradou. Ale o něco později se objevil i oheň – vyšlehl z okna mansardy, olízl naklonené nad střechou větévky stromů, a hned potom na všechno dokola padly zlověstné stíny, a obloha se ozářila jasně červenou září. Dým se spustil, začal se válet nad zemí, vymačkávaje slzy z holčičtiných očí, ale Lenorka jako by si ani nevšímala, že jí štípe do očí a že dýchat je těžko – prostě hleděla: bez myšlenek, bez strachu, tupě a ohroměně, jako by se to všechno dělo na obrazovce televizora a týkalo ne jí.
Když nakonec přijela dvě požární auta, zachraňovat už nebylo co. Vylomili bránu, roztáhli žebřík, rozvinuli plachtové hadice, pro klid svědomí políli dům bílou pěnou, leč když se s hrozným rachotem zřítila střecha a potom něco vybuchlo uvnitř budovy a oheň se z jasně červeného stal nachovým, všichni pochopili, že to už je konec.
Hořelo ještě velmi dlouho. Už se začalo stmívat, ale plamen, ač už zkrotilý, občas zase vyšlehával ze svých krytů, připomínaje, že se spokojovat je ještě brzy a že prozatím ne všechno řekl.
Nakonec hasiči odjeli. Dým učinil temnotu velmi hustou, zářijový večer pokryl okolní krajinu chladnou vlhkou vlnou, a Lenorka pocítila, že zcela zmrzla ve své krátičké nylonové sukni a tílku bez rukávů.
Právě zima ji i přivedla k vědomí. Poprvé úplně pochopila, že více nemá domov, a že zůstala sama pod širým nebem, a že Vlasta více nikdy nepřijde, a že Praha je daleko, a že zde, v tomto vysokém pelyňku, je velmi strašně, a že nikomu v celém světě ona není potřebná, a že ji více nikdo nebude milovat a bránit, jako dříve. Takovými myšlenkami se holčička dala do pláče. Kňučela, jako raněné zvířátko, zkroutivši se mezi lodyhami, třasouc se a zakrývajíc hlavu rukama, jako by stále čekala na úder. Ostatně, slzy jí vystačily ne nadlouho – únava a zima zavázaly její nervy na uzel, a pláč jako by zhoustl a uvízl někde ve hrudi, pórovitý, jako pěna, která dosud ještě syčela na zříceninách vily.
Lenorka vstala a rozhlédla se. Neměla při sobě ani telefon, aby někomu zatelefonovala a poprosila o pomoc. V maličké kapse své sukně našla pouze kapesník a karamelku v zeleném papírku, která se není známo jak tam octla. Kam jít? K lidem? V dalce, za jezerem, se klidně třpytila okna domečků dělnické osady, leč holčička najednou jasně pochopila, že se právě tam nyní ani nemůže vydat. Ne, nepochybovala, že jestliže dosáhne té osady (a dosáhnout jí možno bylo asi za půl hodiny), zaklepá na nějaké dveře a řekne, že ona je ze zhořelého dětského domova, jí určitě pomůžou, tím spíše, že mnozí obyvatelé té osady byli tady a čuměli na požár, a policie se sanitkou také přijížděly právě odtamtud, přestože už sotva mohly někomu pomoct v tomto pekle. Věřila, že lidé sdělí komu se patří, a tehdy někdo z úředních osob přijede a zabere ji... Ano, zabere. A co dále? Dozvědí-li se, že po požáru kdosi zůstal naživu (a v takovém případě se o tom určitě dozvědí), střelci zase narazí na její stopy a vynaloží veškerá úsilí, aby ji zničili. Avšak i když dát tomu, že se nic podobného nestane, ona stejně nebude moct žít mezi lidmi a nepít krev. Ale kousat... Ne, Lenorka se bála ba i pomyslit na toto! Ještě nikdy v životě nikoho nekousala, kromě Vlasty, která jí, stejně jako i všem jiným dítem, často dávala pít krev ze své ruky. Tak tedy bude muset zemřit? Ne zde, ne v tomto ohni, tak za týden, ne hladem a zimou, tak abstinencí? Holčička nechtěla umírat. Její mozek stiskly kleště zoufalství. Rozmazávajíc si slzy po obličeji, pomalu sešla k jezeru. Voda v něm byla ku podivu teplá a jen trochu voněla bažinou. Dříve se Lenorka nikdy nezamýšlela, zdali se může pít z tohohle nevzbuzujícího důvěru vodojema, ale nyní jí už bylo úplně jedno, zdali je tato stojatá odpadová voda škodlivá pro zdraví. Lehla si tváří dolů na rozviklaná prkna lávky, ponořila svůj obličej, udělala několik polknutí, ani nepocítivši chut’, a obrátila se na záda, dívajíc se, jak se v nebi, mezi černými prameny mraků a dýmu, bojacně zapalují první hvězdy. Nevěřila, že kdosi z upířát ve městě zůstal naživu. Vědí-li střelci o vile, tak ovšem vědí i o městském bytě, a pochytat všechny spolu nebo po jednom jim bude velmi snadné. Leč přece něco napovídalo Lenorce, že se jí proti všemu je určitě třeba dostat právě do Prahy – tam jsou mnoho lidí, tam bude moct žít. Ale jakpak bude žít? Odpověd’ na tuto otázku prozatím nevěděla a nechtěla si na toto myslit. Hlavně, že se v duši najednou objevila jistota, že ten krok opravdu udělá správným směrem.
Lenorka si sedla na lávce, zula se, s rozkoší spustila nohy do vody, smyla s nich prach, jenž ji tuze štípal do pokožky, zase obula sandály a vstala. Třeba bylo aspoň nějak jednat.
Do Prahy jezdily autobusy.
Nedlážděnou cestou Lenorka zamířila ke silnici, která se táhla v dálce, jako jasná struna, osvětlená lampami. Už se zcela setmílo, ale temnota neexistovala pro holčičku – její neobyčejné oči viděly všechno dokola, jako ve dne. Zima však byla velmi vážným problémem. Vítr se zřejmě zesílil, protože tady, v širém poli, mu nic nepřekáželo váti jakýmkoliv směrem. Rozevlával Lenorčinu sukni, cuchal holčičtiny tmavorusé vlasy a pronikal až do kostí. Ke všem nepříjemnostem ještě zase začalo mžít, a proto Lenorka stačila promoknout, až vyšla na silnici a pohnula se podél ní, aniž obracela pozornost na auta, která ji předháněla, a zároveň na protijedoucí, která jí bila do očí paprsky reflektorů.
Když došla k betonové budce autobusové zastávky, už vůbec neměla síly a proto ani žít, ani čelit životu nechtěla. Sedla si na dřevěné lavičce vedle chladné stěny, vtlačila se do kouta, objala nahá, zmodralá zimou kolena rukama a, vzlykajíc bezradně, začala čekat na autobus. Nikdo nebyl na zastávce v této pozdní době a proto nikdo nemohl vidět její zoufalství.
Prostor dokola hučel, jako prázdná roura, a přestože poměrně nedaleko bylo ohromné město, holčička se cítila zde jako na nějaké neobývané planetě, kde se noc a vítr, prosycený drobným deštěm, domluvily a zrušily navždy den, slunce a teplo. Svět připadal přeplněný zlými, nenávistnými a neviditelnými bytostmi, jejichž pohledy Lenorka jako by zachycovala pokožkou. Něco modravého a beztvarého, podobného oblaku, plavalo nad samou zemí tam, za silnicí, a holčička nemohla porozumět, zdali to je všeho všudy ovoce její představivosti, nebo zas něco existujícího ve skutečnosti... Auta, projíždějící kolem zastávky, trochu vracela myšlenky k reálnosti, leč Lenorka nepochybovala, že i kdyby se nějaké z nich zastavilo, aby ji svezlo do města, ona by ani nenasedla do kabiny a raději by se pustila do běhu, zase do temnoty, než by dovolila někomu pokázat sobě takovouhle službu. Nevěděla, proč to bylo tak. Nebála se lidí – dobře chápala, že by v případě potřeby snadně zdolala ba i dva dospělí muže, kdyby se jim jí najednou zachtělo ublížit – upírská síla by ji ovšem nezradila. Avšak tu bylo něco docela jiného. Co? Není to lhostejně? Ve všem nynějším stavu Lenorka nebyla moudrá ani ze samé sebe a prostě čekala na autobus, protože se domnívala, že potřebuje právě autobus, a ne taxík a ne něco podobného.
Autobus přijel asi za deset minut, a Lenorka, jako k záchraně, se vrhla do jeho otevřených dveří – do teplého, jasně osvětleného a tak útulného salónu.
V autobusu také téměř nikdo nebyl. Seděly dvě stařeny s košíky na klíně, mládenec a dívka si šeptali na zadním sedadle, a ještě byl zde solidní mužský se širokým plnovousem, podobný pravoslavnému knězovi. Jakmile se Lenorka usadila vedle okna, na předním sedadle před šoférovou kabinou se hned probudila tlustá konduktérka s velkou kabelou.
„Jízdenku, holčičko, jízdenku si ber!“ vysokým pronikavým hlasem všech konduktérek na světě vykřikla ona, vyskočila s místa a v okamžiku se octla před Lenorkou, naléhajíc na ni celou svou masou.
„Nemám peniaze...“ řekla holčička a sklopila oči. „Dovol’te mi, prosím, íst’ bezplatne...“
„No, co tě napadá!“ nespokojeně zavrčela konduktérka. „Co je to za novoty! To je soukromý autobus, u nás ani švábi bezplatně nejezdí! Kupuj si lístek, nebo tě vysadím, špindíro!“
Lenorka pochopila, že ženská je rázná a opravdu vysadí. Kromě toho, nehned porozuměla, pročpak ji najednou oslovila špindírou, a jen potom se dovtípila, že, ležíc v pelyňku, si ona ovšem zašpinila sukni a tílko prachem a sazí.
„Ale kam, kam ji vysadíte?“ najednou řekl mládenec na zadním sedadle. „V noci na liduprázdnou silinici, pod déšt’? Že se nestydíte!“
“Já se stydit mám?!” obořila se na něeho konduktérka. „Ona jede načerno a nestydí se, ale já mám? Myslíte si, že máme komunismus?”
“Neobtěžujte dítě”, dívka, sedící vedle mládence, vstala, přibližila se a podala konduktérce peníze. “Berte vaši grešli a utište se”.
Konduktérka se podívala na ni, jako na třídního nepřítele, ale peníze vzala, zamlkla a vrátila se na svoje místo.
„Ďakujem...” řekla rozpačitá Lenorka.
„Pojd’ k nám”, dívka jí položila ruku na rameno. „Jsi Slovenka? A česky mluvit umíš? No, pojd’ se mnou”.
Lenorka, nic naplat, vstala a přesedla si na zadní sedadlo, mezi mládencem a dívkou. Mládenec byl vysoký, černovlasý, sportovní a měl na sobě šedou džínsovou bundu. Čechovi byl vůbec nepodobný. Spíše ho možno bylo považovat za Itala nebo Řeka. Dívka však naopak byla miniaturní, s krátkými plavými vlasy a absolutně českým obličejem a měla na sobě hnědé kalhoty a modrý svetr.
„Pročpak tak pozdě bez rodičů jezdíš?” zeptala se dívka.
Mluvila s nějakým lehkým cizozemským přízvukem, a proto Lenorka rozhodla odpovídat česky, umožňujíc, že dívka špatně rozumí plynné slovenštině.
„Nemám rodiče...” řekla, protože z neznámých důvodů nechtěla lhát těmto lidem.
„Opravdu?” překvapil se mládenec. „A kde bydlíš?”
„Nyní už nikde”.
„Jak nikde?! Ale kampak v takovém případě jedeš?”
„Nevím...” Lenorka sotva potlačovala slzy.
„Tak jsi bezprizorná?’
Lenorka přikývla, třebaže ji to nové pro ni slovo přímo udeřilo po uších.
„Neobtěžuj ji, Marku”, řekla dívka. „Vždyt’ sám vidíš, že dítěti je zcela špatně”.
Naklonila se, prohledala velkou sportovní kabelu, co stála vedle jejích nohou, vyndala několik zabalených do celofánu pirožků a jeden podala Lenorce:
„Na, pojez si trochu. Asi máš hlad”.
Lenorka opravdu teprve nyní pochopila, že má hrozný hlad. Kdypak posledně jedla? Ráno? Ano, ráno, když Vlasta vypravovala do školy mladší děti.
Pirožek jí připadl neobyčejně chutný. Lačně ho hryzla a vděčně se dívala na své neočekávané dobrodince.
„Jak se nazýváš?“ zeptal se mládenec.
„Lenorka“, ozvala se holčička s plnou pusou.
„Těší mě. A já jsem Marek. A tohle je moje přítelkyně Františka“.
„Chceš ještě pirožek?“ zeptala se Františka, vidíc, že holčičce jeden zřejmě nestačí. „Papej!“
Lenorka radostně přikývla.
Když dožvýkala také druhý pirožek, Františka vyndala z kabely termosku a nalíla holčičce horkou, sladkou a velmi silnou kávu.
„Díky...“ řekla Lenorka šeptem.
V této chvíli se autobus zastávil, mužský, podobný knězovi, vystoupil, a místo něho do salónu vpadly tři ženské – zřejmě podnapilé a proto velmi veselé. Konduktérka se hned vrhla k nim, ony se smíchem koupily jízdenky a sedly si blíže ke řidičově kabině, hlasitě tlachajíce a rozhazujíce rukama.
„Vidíš, jaký to je veselý lid!“ usmála se Františka, berouc Lenorce pokličku termosky. „Ještě chceš?“
Holčička povrtěla hlavou.
„Jsi vůbec nepodobná obyčejné tulačce“, řekl Marek a dotkl se prsty nahé Lenorčiny ruky. „Stalo se ti nějaké neštěstí?“
„Marku, ty jsi nesnesitelný!“ nachmuřila se Františka.
„Chci se prostě dozvědět“, odporoval mládenec. „Nic zvláštního. Přiznej, Lenorko, někdo ti ublížil? Je-li to pravda, tak my můžeme pomoct. Procujeme v mezinárodní humanitární organizaci a proto jsme s to oznámit, že se zde porušují práva dítěte“.
„A čím se tam zabýváte?‘ zeptala se Lenorka.
„Jsme překladatelé. Františka – s francouzštiny, a já – s angličtiny. Do you speak English, baby?“
V Lenoršině duši se cosi napjatě pohnulo. Zvedla na Marka oči, rozrušeně si olízala rty a, aniž sama věděla nač, začala pomalu, anglicky, recitovat Kiplingovou báseň ‚Mandalay‘ – to, co se vrylo do její paměti, ještě kdyš byla zcela malinká. Prostě to bylo velmi krásné a nyní se vynořilo nějak neočekávaně a začalo se linout, nabývajíc už konkrétního smyslu.
„Come you back to Mandalay“, samo padalo z Lenorčiných rtů, „where the old Flotilla lay: can`t you `ear their paddles chunkin` from Rangoon to Mandalay? On the road to Mandalay, where the flyin`-fishes play, an` the dawn comes up like thunder outer China `crost the Bay!“
Překvapený Marek otevřel hubu a nezavíral ji, dokud Lenorka neukončila recitování. Když umlkla, zvolal ohroměným šeptem:
„Maminko moje, to je ale číslo!“
„Dobře ti tak!“ v úplném nadšení vykřikla Františka a až podskočila na místě, plácnuvši Marka po ramenu. „Vytřelo miminko zrak panu polyglotovi, že?!“
„Odkud znáš ten dialekt?“ Marek uchopil Lenorku za ruku. „Kdo tě tomu naučil, broučku?“
Holčička zrozpačitěla a sklopila oči, pochopivši, že projevila přílišnou horlivost.
„Vždyt’ jsem říkal, že to není obyčejná tulačka!“ Marek až celý zářil radostí. „Dítě, umějící mluvit anglicky jako rodilá Angličanka, prozrad’ nám své tajemství!“
Tři veselé ženské take obrátily pozornost na divnou holčičku, recitující anglicky, a ztichly zvědavostí, vyměňujíce si významné pohledy.
„Zanášejí dětem hlavu svou cizozemštinou...“ hněvivě zabručely stařeny s košíky, vstaly a pohnuly se k východu, protože se autobus právě ted’ zase zastávil.
„Od nynějška jsme pro ně navždy americkými špióny!“ rozesmál se Marek, dívaje se, jak místo stařen do salónu zalézá plešatý mužský s dvěma kbelíky, plnými višně.
„Ale omrzel ten prokletý déšt’!“ sdělil všem přítomným, placl sebou na sedadlo a udělal ‚pf-f!‘ svými masitými rty, utíraje si pleš kapesníkem.
A déšt’ opravdu nepřestával. Jeho šikmé ostré střelky na okenních sklech se stávaly stále hustějšími a začínaly se už roztékat, rozmazávat proudem větru.
„Chtěla bych vědět, kam půjdeš za takového deště, když přijedeme do Prahy...“ řekla Františka, schovávajíc termosku zase do kabely.
Lenorka pokrčila rameny.
„Vždyt’s měla nějaké plány, kdyžs nasedala do tohohle autobusu?“
Holčička ani ponětí neměla, jak vysvětlit těm lidem, že ona fakticky neměla žádné plány a jednala téměř neuvědoměle, řídíc se pouze nějakým vnitřním přesvědčením o tom, že v Praze je snadněji zůstat naživu.
„Chtěla jsem přenocovat na nádraží, a ráno někoho najít...“ vzdechla v odpověd’.
„Máš v Praze známé nebo příbuzné?“
Lenorka zase pokrčila rameny. Nějak si nemyslila, koho by konkrétně mohla hledat v Praze ráno. Někoho ze svých školních přátel? Nebo učitelů? Avšak nevěděla, zdali se je možno právě nyní objevovat ve škole.
„S nami půjdeš“, rozhodl Marek. „Vymyjeme tě, nakrmíme, anglicky s tebou pohovoříme, přenocuješ u nás, a potom uvidíme. Máš námitky?“
Lenorka přišla do rozpaků. Její mlčení Marek ocenil jako souhlas.
„Tak jsme se dohodli!“ řekl vesele.
Františka se také laskávě usmála.
Asi za deset minut nakonec dojeli k autonádraží. Zde byla konečná stanice místního autobusu, a proto šofér vypnul motor, a všichni pasažéři se svorně vydali k východu. Zvenčí bylo chladno, déšt’ šuměl a vítr šlehal, ale pod stříškou, čnějící nad přistávací plochou, bylo sucho a jasně svítily lampy. Zabořivše nosy do vysokých betonových podpěr, dokola stály ‚Ikarusy‘ a ‚Karosy‘, před nimiž se tísnily lidé se zavazadlem – všichni tuze znepokojení a hněviví.
„No, do autodrožky, honem!“ zavelel Marek, uchopil kabelu a klusem se rozběhl k nejblížšímu aut’áku na stanovišti. Františka a Lenorka za ním následovaly.
Jeli po dobře známém Lenorce městě, a holčička nijak nemohla přivyknout myšlence, že se ono fakticky stalo pro ni cizím, vždyt’ nyní už neměla tady ani obydlí, ani rodinu. Cit odcizení se zostřil ještě více, když najedou uviděla, že taxík míří do té čtvrti novostaveb, kde byl její, Lenorčin, byt, který už také nenáležel ani jí, ani jiným upířátům, ani Vlastě. Když vyjížděli z centrální ulice, holčička uviděla i svůj dům – v něm, jako vždy, svítila okna, a připadlo jí dokonce, že poznala okno, za kterým ještě zcela nedávno bydlela sama, třebaže ono, ovšem, nyní ani nemusilo svítit a proto nemohlo být zpozorovano zdáli, z kabiny dosti rychle jedoucího auta. Lenorčino srdce naplnila bolest, a holčička se tiše rozplákala. Ach, s jakou by radostí nyní vyskočila z taxíka a běhla tam, domů! Ale ne, to se už nenazývalo „domů“. Tam byli střelci, tam byla smrt...
„Co ti je?“ znepokojila se Františka, která seděla vedle ní na zadním sedadle.
Lenorka potřasla hlavou, rozmazala si slzy a zeptala se, vzlykajíc:
„Kde vy bydlíte?“
„Už nedáleko“, odpověděla dívka. „Ostatně, to není náš byt. Najímá ho pro nás naše mise. My však, zajímá-li tě to, jsme francouzští občané. Bydlíme v Avignoně, ačkoli jsme se narodili tady, v Čechách, přesněji ještě v Československu. Víš, už jsme velmi staří“.
„A kolik je vám let?“
„Ó-ó!“ Františka se rozesmála. „Asi neuvěříš: mně je 23, a Markovi až 26!“
„Za dva měsíce bude 27“, zpřesnil Marek na předním sedadle. „Jsem už úplně dospělý klouček“.
Byt, do kterého přivezli Lenorku, byl obyčejný, třípokojový a vůbec nevelký, jakými téměř vždy jsou byty v domech, vybudovaných podle architektonických plánů období rozvinutého socialismu, s balkónem do dvoru, zařízený absolutně standartně, stejně jako většina pronajímajících se bytů, nemajících v sobě stopy individuálity svých obyvatel. Po nynějších nájemnících byl zde leda svazek francouzských knih a nadto několik fotografických snímků v rámečkách na stole a parapetech. Na těchto snímcích byli Marek a Františka a s nimi nějaký snědý, asi desetiletý klouček v jasně červeném obleku a mexickém sombrero.
„To je Richard, mladší bratr naší Františky“, vysvětlil Marek, jenž si všiml, že Lenorka pozorně prohlíží fotku. „Zde jsme na rekreaci v Itálii, v minulém roce. Vždy jezdíme do Itálie, když se nám protiví práce a obličeje spolupracovníků. Tam bydlí moje tetka, stará a osamělá misantropka, která téměř nikdy nevychází ze svého dvoupatrového palazzo na pobřeží a ze všech lidí je rada vidí pouze Richarda, a proto spolu s ním i nás také trpí, sice právě on vůbec není jejím příbuzným. Ostatně, tetka netrpělivě čeká na naši svatbu, stále vyčítá mně a Františce, že s tím váháme, a pokládá kloučka za svého vnuka. Proto není divu, že Richard italsky už dávno brebentí stejně jako francouzsky, ale zato nezná ani češtinu, ani slovenštinu. A měl by znát, vždyt’ je Čechem, aspoň na dvě třetiny“.
„Ach, prosím, nedělej narázky na mou židovskou babičku!“ usmála se Františka. „Ona, mezi jiným, je poctivá česká Židovka. Její předkové bydleli v Praze během 200 let, a dokonce Hitler nebyl s to vyhladit všechny její příbuzné. Vždyt’ já, například, nevzpomínám, že ve tvém rodokmeně jsou ba i Arabi, přestože jsi hrdý na to, že se pokládáš za napůl Itala. A můj pradědeček pan Rosentahl, mimochodem, byl jeden z nejznámějších pražských advokatů. Naše rodinná legenda povídá, že to právě on napověděl Kafce syžet jeho „Soudní pře“.
„Vzdávám se!“ rozesmál se Marek. „Kafka – to je opravdu zdrcující argument! Vzdávám se a uznávám, že moji arabští předkové nepovzbuzovali Šachrazadu k vytvoření „1001 noci“!
Lenorka se také usmála a sama byla překvapena, že se ještě tomu neodnaučila.
Františka přípravila pro Lenorku horkou lázeň s voňavou pěnou, a holčička s rozkoší zalezla do vody, nakonec se jaksepatří ohřívajíc po zimě.
„Tu jsou ručníky“, ukázala jí Františka. „A to je prostěradlo, zahalíš se, když se vymyješ. Je ale líto, že tě nemám do čeho převléci. Pokusím se však něco najít“.
Nechala Lenorku v koupelně a vrátila se do pokoje, kde Marek, usadiv se v křesle, zamyšleně obracel v rukou krychli Rubika. To byla jeho hlavní záliba, třebaže se nikdy nesnažil sebrat všechny bárvy. Více ho zajímal sám proces obracení.
„Co si myslíš, koho jsme, podle tvého, přivezli?“ zeptala se Františka francouzsky.
„Opravdu věříš, že toto dítě francouzsky neumí?“ pousmál se Marek, rozuměje, že dívka nechce, aby se Lenorka dozvěděla, o čem oni mluví, i když je náhodou uslyší.
„Nevím...“ pokrčila rameny Františka. „Proto se i ptám“.
„Uliční tulačky zpravidla nerecitují Kiplinga anglicky“.
„To jsme už prodiskutovali. Ale proč ona nechce vyprávět nic o sobě?“
„Asi má na to příčinu. Celkem vzato, připadá mi, že se jí stalo opravdu velké neštěstí. Snad ji někdo znásilnil a prostě vyhodil na silnici.
„Domníváš se, že určitě máme oznámit to policii?“
„Domnívám se, že neurčitě. Ostatně, kdoví... Kolik podobných dětí se potloukají po ulicích! Ale, na druhé straně, hledá-li ji někdo...“
„...tak budeme mít nepříjemnosti“.
Pomlčeli. Marek sebral červený bok krychle a řekl:
„Nechejme prozatím toto téma. Především dítě, at’ je ono kdokoli, si má odpočinout, sníst něco a vyspat se, a už potom...“
Františka přikývla a vzdechla:
„Nevím, do čeho bych ji oblekla po koupání... Její vlastní oděv je tak špinavý, že bych ho prostě vyhodila do smetiště“.
„Dej jí něco z toho, co jsme koupili pro Richarda“, poradil Marek.
„Ale to všechno je klukovské“.
„A co na tom? Copak holčičky nenosí šorty a košile? Domnívám se, že jí to bude přesně“.
Františka souhlasila.
Když Lenorka nakonec vyšla z koupelny, oblekli na ni krátké šedé klukovské šorty se zipem, a modrou flanelovou košili se žlutými knoflíky. Ukázalo se, že tento oděv je přece trochu malý holčičce, a zvláště se to týkalo šortů, protože Lenorka byla dosti vysoká pro svůj věk a dlouhonohá, leč Františka zůstala spokojená:
„V každém případě nic jiného nemáme, takže promiň“.
„A váš Richard se neurazí, když budu nosit jeho věci?“ zeptala se Lenorka.
„To mu ani neřekneme“, rozesmála se Františka a vydala se do kuchyně, aby vařila večeři. „Chceš mi pomoct?“ křikla odtud. „Umíš zacházet s potravinami?“
„Ovšem, umím!“ ozvala se holčička a s chutí se pohnula do kuchyně. Rada byla pomůže hostitelce a poděkuje jí tak za její pohostinství.
„Budeme vařit bramborovou polévku s knedlíčky“, sdělila Františka a vyndala z ledničky brambory a cibuli. „Když já a Marek přijíždíme sem ze Francie, vždy vaříme bramborovou polévku s knedlíčky, abychom se cítili jako opravdoví Češi“.
„Copak se ve Francii taková polévka nevaří?“ zeptala se Lenorka.
„Ne, tamější obyvatelé se nevyznají v našich jídlech“, odpověděla Františka. „Ovšem, brambory bych si v Avignoně také mohla koupit, už oškrábané a zabalené do vakuumových balíků, ale, uvěř mi, nikde více nejsou tak chutné brambory, jak u nás. No, dobrá, poškrabej je, a já prozatím nařežu cibuli“.
Lenorka se s radostí dala do práce.
„Kdopak tě přece naučil tak dobré angličtině?“ zeptala se Františka opatrně po pomlce. „Asis měla výborné učitele“.
„Sama jsem se naučila“, odporovala holčička. „V naší škole jsme se angličtině učili už ve první třídě, a potom jsem si četla knihy, poslouchala rozhlasy...“
„Učila ses tady, v Praze?“
Lenorka neodpověděla.
„Marně nám nechceš říci, co se ti stalo“, vzdechla Františka. „Promiň, ovšem, že tě obtěžuji, ale připadá mi, že to bude především ke tvému prospěchu, jestliže mi řekneš všechno. Tuším, žes zažila cosi takového, o čem cizím lidem je těžko říci, ale...“
„Nač vám vědět o mých problémech?“ odpověděla Lenorka a sklopila oči, škrábajíc brambor nožem. „Vy jste velmi dobří lidé. Nač vám nepříjemnosti? Dnes přenocuji, a zítra půjdu. Zapomenete na mne a více nikdy mě neuvidíte“.
„Opravdu? A co když tě nepustíme? Kam půjdeš sama?“
„A kampak chodí všechny podobné mně bezprizorné děti?“
„A o jakých nepříjemnostech pro nás hovoříš?“
„O tuze velkých. Ani si nemůžete představit, jak velkých. Upřímně řečeno, vůbec jsem neměla právo s vami jít“.
„No, ales postrašila!“ usmála se Františka.
„Marně se smějete“.
„Ale dobrá, dobrá, nebudu se tě víc vyptávat“, souhlasila dívka. „Když jsi tak uzavřená, dělej co si chceš, ale sněz cosi zpočátku, vyspi se a odpočiň... Aj!“ a najednou si pořezala nožem prst.
Několik červených kapek upadly z rány na stůl. Bezradně držíc ruku před sebou, Františka se začala rozhlížet, hledajíc nějaký hadr, kterým by si mohla omotat říznutí. Rána byla ne tuze velká, ale hluboká, a proto krev tekla z ní dosti silně.
Lenorčiny oči se rozšířily, dobře známá a už dávno žádoucí vůně udeřila do jejích nozder, žlázy v okamžiku nabobtnaly a začaly pulsovat, všechno dokola se zakolébalo, špičáky se samy ukázaly z čelisti, a vnitřnosti se doslova sevřely, jako měkké sladké klubko, prosíce pouze jedno – krev!
„Dajte! Dajte mne!“ zastěnala holčička, aniž se mohla zdržovat, a než Františka pochopila, co a kam, Lenorka uchopila její ruku a vstrčila si pořezaný prst do úst. Poprvé během několika posledních měsíců to byla živá lidská krev, a cit, jehož holčička zažila, jí otřasl. Vzpomenula si, jak pila, přisavši se k teplé a nežné Vlastině ruce, a jak všechny její vnitřnosti, stejně jako nyní, cukaly sebou rozkoší, a proto se jí chtělo plákat a křičet, stále polykajíc slanavou záchrannou tekutinu... A nadto právě nyní si ona jasno zjednala v tom, že pro ni to už je zcela jiný, dávno skončený život a že nikdy více nebude toho, co se nazývá dětstvím, dobou, v níž ji někdo miloval a již náhle přerušil jiný někdo – tmavý a zlý, po němž v paměti nynější Lenorky, už absolutně dospělé a ani trochu nepodobné včerejší bezstárostné holčičce, zůstala pouze černá skvrna s dlouhými chapadly…
Zhrozivše se ne tolik svého činu, kolik svých neočekávaných myšlenek, Lenorka si zakrýla obličej rukama a vrhla se pryč z kuchyně. Vběhla do ložnice, zalité měkkým světlem stojaté lampy, a upadla tváří dolů na lůžko, celá se třesouc pláčem. Křik překvpené Františky se donesl k ní přes zavřené dveře:
„Lenorko! Co ti je? Kam utíkáš?“
Potom se dveře otevřely. Na práhu stál Marek. Obličej měl rozpačitý.
„No a co to znamená?“ zeptal se.
Objevila se Františka. Odstrčivši mládence, vrhla se k Lenorce, sedla si na kraj lůžka a začala ji třásti:
„Co ti je? Polekala ses krve? Hloupíčká! Dívej se, vždyt’ rána je vůbec ne...“
A zamlkla, upřela zrak na svůj prst: žádná rána na něm už nebyla.
„Nedotýkejte se mne!..“ vzlykala Lenorka, zabořivši hlavu do hedvábného, s vůní ženského parfému, polštáře. „Už všechno víte, všechno!..“
„Co? Copak víme?“ ničemu nerozumějíc, vykřikl Marek. „Vysvětlí mi kdosi, co se tu děje?“
„Pořezala jsem si prst...“ řekla Františka, ukázujíc mu svou ruku.
„Kde?“ Marek ji vzal za prst. „Kde sis pořezala? Nic nevidím!“
„Nyní už nic není, ale bylo... Slušná rána, tadyhle... Ale Lenorka si vzala můj prst do úst, a všechno zmizelo...“
„Brrr...“ Marek potřasl hlavou. „Ještě jednou a pomalu. A tak, ty sis pořezala ukazováček?“
„Ale jo!“
„Lenorka ho vzala do úst?“
„Ale jo! A rána zmizela! Ani jizva nezůstala!“
„Za nemehlo mě považujete?“
„Ne, to je pravda!“ řekla Lenorka přes slzy. Dosud ještě byla vzbuzená, její špičáky se nechtěly schovávat, a holčička chápala, že zvedne-li nyní hlavu, tak všichni hned uvidí všechno. Ostatně, bylo jí to už jedno. Cítila jen, jak žlázy tisknou její hrdlo, a rozuměla, že se nenapila dosyta a ne celou ještě rozkoš zakusila.
„Copak je pravda?“ zvolal Marek, ztráceje trpělivost.
„Tohle!“ Lenorka se pomalu obrátila na záda a vycenila špičáky, aby je Marek a Františka lépe viděli. „No a co, tak tedy jste radi, že jste se o všem dozvěděli?“
Chvíli v pokoji panovalo hrobové ticho. Potom si Františka leknutím zakulatila oči:
„Oj, jemináčku!“
Marek s idiotským úsměvem řekl: „Hý-ý-ý!..“ a chopil se veřejí, aby neupadl.
„C-co to máš, Lenorko?“ zeptala se Františka šeptem, ukázujíc prstem.
„Zoubky!“ křivě se usmála holčička. „Nelíbí se, že? Vždyt’ jsem vám říkala: nač vám moje problémy? Já jsem upír. Obyčejný upír. Věříte v upíry?“
„Hý-ý!..“ zase řekl Marek, a jeho úsměv se z idiotského stal kreténským.
„V žádné upíry nevěříme...“ odpověděla Františka, celá se chvějíc hrůzou. „Co za středověku! Ony jsou z plastické hmoty, vid’?“
„Hned prověříme“, řekla Lenorka, rozumějíc, že vše je ztraceno a všechny mosty pro ustoupení spalila na prach. Ale v její hrudi se najednou vzplanula vroucí nenávist k lidem: ne konkrétně k těmto mladičkým a dobráckým Markovi a Františce, nýbrž celkem ke všem, kdo zničil její domov, kdo zabral její bratry a sestry, kdo vždy vynakládal veškeré úsilí, aby se upírům na zemi žilo co možná nejhůře. Lenorka ani nevěděla dříve, že bude moct kohosi nenávidět. A přestože jí Marek a Františka neudělali nic, kromě dobra, v holčičce se z neznámých důvodů najednou rozrostla jistota, že oni také jsou stejně takoví, jako jiní, vždyt’ pomáhali Lenorce, domnívajíce se, že je obyčejné lidské dítě, a nyní, dozvěděvše se o jejím tajemství, se určitě stanou jejími nepřáteli a také jí budou přát pouze smrt.
Zasyčela, jako had, bleskurychle se vrhla s lůžka na Marka, zůstala na něm viset, stiskla jej vší silou a zabodla špičáky do jeho krku. Marek hekl, Františka zavřeštěla nelidským hlasem, zatřasla před sebou rukama, jako by na jejích prstech seděli nějací odporní hmyzi, vyskočila s místa a vrhla se do vedlejšího pokoje. Marek ztratil rovnováhu a spolu s holčičkou se svalil na lůžko. S rachotem upadla a zhasla lampa. V temnotě Lenorka pila krev, bez lítosti lámajíc mládencovi žebra ve své náručí, její oči se zuřivě třpytily červeným. Františka dosud vřeštěla někde daleko. Upořádavši se s Markem, holčička slezla s lůžka a začala ji hledat.
Našla Františku v koupelně. Seděla na podlaze, schovavši se do kouta, držela v ruce dlouhý kuchyňský nůž a připravovala se draze prodát svůj život. Možno bylo se jen domýšlet, jakým hrozným mělo být zděšení, zahnavší ji sem, vždyt’ by mnohem rozumnějším v této situaci bylo neschovávat se v bytě, nýbrž běžet pryč, na dvůr, a volat lidi na pomoc.
„Nepřibližej se! Zaříznu!“ zavřeštěla Františka, když Lenorka vyrvala háček a otevřela dveře koupelny.
„A já jsem nesmrtelná“, řekla Lenorka a skočila na dívku. Z neznámých důvodů nevěřila, že ji Františka opravdu je schopna zaříznout, avšak dívka najednou odskočila a udeřila ji nožem do boku. Bolest na nějakou chvíli oslepila Lenorku, a to dalo Františce možnost, aby ji odvrhla. Lenorka se uhodila zády o kraj vany, vytrhla ze svýho těla nůž a najednou zpozorovala, že voda, v níž se sama nedávno myla, dosud není vypuštěna. Tehdy se obořila na dívku zezadu, zasunula její hlavu do této vody a zabodla špičáky pod její lopatku přímo přes svetr.
Když se všechno skončilo, podlaha v koupelně byla celá zalitá vodou a krví – Františtinou a Lenorčinou – a ve vaně se voda s chumáčky nečisté pěny stala růžovou. Na to všechno se Lenorka dívala rozšířenými bláznivými očima a necítila ani strach, ani lítost. Zcela zpitoměla přílišným objemem vypité krve, v jejích uších hučelo. Františka ležela vedle jejích nohou na zádech, ale Lenorka ne hned pochopila, že dívka je mrtvá. Ostatně i když porozuměla celé vážnosti situace, ani trochu se nepolekala a neztratila hlavu. Vzala Františku za nohy, vytahla ji z koupelny do pokoje, hodila tam uprostřed podlahy a potom nahlédla do ložnice. Marek dosud ležel, kde jej nechala, a to mohlo znamenat, že je bud’ také mrtvý, nebo v bezvědomí.
Lenorka se vrátila do koupelny, svlekla se, hodila zalitý krví oděv do košíku na nečisté prádlo, ohmatala si bok: ještě bolel, ale rána už úplně zmizela.
Vypustivši růžovou vodu, holčička zalezla pod sprchu a zase se pečlivě vymyla, cítíc po všem napáchaném nějaké nenormální potěšení. Nepochybovala, že kdyby hluk v bytě uslyšeli sousedi a přišli, aby se rozhořčili, zavraždila by je bez váhání stejně jako Marka a Františku. „Takhle se chovají upíři z rodu Orfurd k nafoukaným človíčkům!“ pomyslila si s dravčím úsměvem. Voda smývala s ní krev a ochablost, myšlenky se zase stávaly jasnými.
Vylezla z vany a, zahalená do prostěradla, dlouho chodila po pokojích, jako divoké zvíře, které se najednou dostalo na svobodu z těsné kleci. Nevěděla, co si obléci, a hrabala se ve skříních, hledajěc tam nějaký vhodný oděv. Avšak ve skříních téměř nic nebylo, stály napůl prázdné – vlástních věcí Marek a Františka měli vůbec nemnoho, a nic takového, čeho by mohla užit holčička Lenorčina stáří. Z prádla našla pouze nějaké velké pánské plavky (6 kusů) a plavky dámské (5 kusů). Ze svrchního oděvu objevila i ještě méně. „Chcela by som vediet’, kde zastrčili moju sukňu...“ pomyslila si Lenorka, přikládajíc na sebe kalhoty, do kterých by se mohla uměstnat dvakrát.
Vtom ji najednou napadlo nahlédnout do kabely, s kterou jeli autobusem a která nyní stála v koutě a čekala, až se na ni obrátí pozornost.
Naděje se splnily: tam, mezi jinými věcmi, ležel teplý chundelatý svetr, jenž, když jej Lenorka navlekla na sebe, jí dosahl níže, než jsou kolena. Kromě toho, v jeho kapse se naštěstí najednou našla nemalá suma peněz. Víc holčička nic nepotřebovala. Pochopivši, že nyní už nezahyne v ulici, i když se v noci ochladí ještě více, Lenorka vzdechla s úlevou, všude zhasila světlo, zastrčila nohy do svých sandálů a vyšla z byta, nechavši dveře nezavřené.
Pomalu sešla po schodech a zastavila se na práhu vchodu, s rozkoší vtahujíc do plic vlhký vzduch. Pršet přestalo, ale vítr neutichal a hned se vrhl na holčičku, rozcuchal její vlasy, a nahé nohy zase začaly zábsti. Dokola se útulně třpytila okna budov, několik aut’áků stálo pod šumícími ve tmě stromy, odněkud byla slyšet rytmická hudba – asi se za jedním z oken veselila společnost. Pod svítilnou uprostřed dvoru se rmoutil zřejmě nestřízlivý mužský: filosoficky hrozil někomu prstem, díval se na nebe a na okna, vzdychal a každou chvíli si upravoval klobouk, jehož mu stále chtěl vzít s hlavy vítr.
Zazněly kroky, a Lenorka uviděla, že po asfaltové cestičce k domu jde těžkopádná starší ženská se sít’ovkou bramborů v ruce. Ženská byla široká a velmi ustaraná a proto, ačkoli jí Lenorka udělala místo, přece narazila na ni, málem že neupustila sít’ovku, rozhněvala se a dala do křiku. Holčička se tiše omluvila, sklonila a sebrala několik vyskočivších ze sít’ovky bramborů. Ženské se to zalíbilo, a ona se hned uklidnila.
„Jakpaks je našla v temnotě!“ řekla s úsměvem.
„Mám dobrý zrak“, odpověděla Lenorka a zeptala se, aniž sama věděla proč: „Smím vám pomoct?“
„Co tě napadá!“ byla pčekvapena ženská. „Sít’ovka je těžká, a já bydlím na čtvrtém patře! Chceš si kýlu přivodit?“
„To nic“, řekla Lenorka, bez úsilí vzala sít’ovku a zase začala vystupovat po schodech. Ženská těžce dupala za ní.
„Odkud jsi, děvčátko?“ zeptala se. „Dříve jsem tě nikdy neviděla“.
„Přišla jsem na návštěvu“, pokojně zalhala Lenorka.
„Ku panu Pavlíkovi? Má dnes narozeniny“.
„Ano“, přikývla holčička, hned pochopivši, že ženská snad má na mysli ty lidé, z čích oken je slyšet hudba.
„Počkej, počkej! Jsi Tamarčina neteř?“
„No jo, to jsem já!“ zase zalhala Lenorka.
„Tys ale vyrostla!“ usmála se ženská. „Kolik ti už je let?“
„Jedenáct“.
„To není možné! Bylas vždyt’ zcela malinká, když jsem tě posledně viděla!“
Holčička neodpověděla.
Došly až k čtvrtému patru, a tam Lenorka vrátila sít’ovku majitelce.
„Já jsem si ani představit nemohla, žes tak silná!“ řekla ženská, poděkovavši. „Já, dospělá žena, sotva zdvíhám tyto brambory, a tys je jako pěřičko donesla!“
„Máte telefón?“ zeptala se Lenorka, dívajíc se, jak ženská odmyká kličem dveře svého byta.
„Mám. Chceš komusi zatelefonovat?“
„Ne. Sama zatelefonujte“.
„Komu?“
„Policii. Tam, na druhém patře, v šestnáctém bytě leží dvě mrtvoly“.
Ženská škytla a pomalu postavila sít’ovku na podlahu.
„Kdo leží?“ vyvalila oči.
Ale Lenorka neřekla více ani slovo a rozběhla se dolů.
Ani trochu neváhala s rozhodnutím, kam je třeba jít – nohy ji samy nesly tam, kde se za starými čtyřpatrovými domy zdvíhaly ohromné budovy nové čtvrti. Strach v holčičce úplně zmizel. Ne tak, že by si vůbec nemyslila více na možné setkání se střelci, ale její myšlenky nyní měly už zcela jiné zabarvení, asi protože dosud byla opilá krví. Kdo by mohl říci před dnem nebo dvěma, že malinká veselá Lenorka, rozumná a inteligentní holčička, která vždycky měla soucit se všem živým na světě a dokonce šváby nikdy nevraždila, uznávajíc, že také mají právo na život, je schopna toho, co právě ted’ učinila s nešt’astnými Markem a Františkou! Ani sama o sobě by nikdy neřekla nic podobného. Dříve věřila, že žít je třeba klidně a netvořit zbytečné napětí mezi lidmi. Ve škole se vždy snažila vyhýbat konfliktům se spolužáky, ke kterým ji často provokovali, jak to obyčejně bývá v dětských kolektivech, zvláště když jedna holčička je mnohem rozumnější, než všichni jiní, a zná několik jazyků, ačkoliv ostatní ani svůj rodný jazyk dobře neznají a pišou se strašnými chybami. Dobře si pamatovala Vlastina slova: „Každej z vás je mnohem silnější, než kterejkoli dospělej člověk, a tím spíše dítě. Proto se musíte vždycky chovat k lidem shovívavě, zvláště ve škole – žádný rvačky, žádný sváry a konflikty! Nezapomínejte, že vobjevíte-li před všema svou sílu, můžou to zpozorovat střelci, a zároveň pochopit, že ste upíři...“ A hele, jen tyto několik hodin kardinálně změnily všechno: k Lenorce přišel nový světový názor, jenž nyní kategoricky vyhlašoval: „Já mám dům a budu v něm bydlet bez ohledu na to, zdali se vám to líbí, a pokusíte-li mi to nedovolit, budu se bránit všemi možnými způsoby, jako... jako Antón!“ Tato teze ovšem musila mít pokračování: „a raději zemřu, než bych se stala loutkou ve vašich rukou!“ Ale Lenorka proztím odháněla od sebe ta slova, podvědomě doufajíc, že umírat přece nebude muset.
Lehce vrávorajíc opílostí, Lenorka pomalu šla mezi domy z jednoho dvoru do druhého a necítila ve své duši ani lítost, ani vinu, jako by ani neležely tam, za jejími zády, dvě mrtvoly a jako by ne ona, nýbrž někdo jiný se ode dneška s plným právem mohl jmenovat vražednicí. Ona, která si nikdy v životě nevzala nic cizího, nyní se ani neostřásala myšlenkou, že má na sobě svetr mrtvé dívky. Kdo by ji nyní poznal, vždyt’ sama sebe také nepoznávala...
Vypitá krev asi zbystřila její vjem. Lenorka se dívala dokola a přistihovala se při myšlence, že v podstatě nikdy dříve neobracela pozornost na to, jak žijí lidé vně zdí vily a byta. Ba i ve škole holčička vždy stála stranou od ostatních, s nikým nekamarádila a nepocit’ovala takovou potřebu, a proto se k životu jiných dětí chovala jako k něčemu nemajícímu k ní žádný vztah. Nyní si však začala všímat obklopujícího světa tak, jak si ho všímal každý normální člověk, a podivovala se stále více. Lidé šli proti ní s unavenými obličeji, promrzlí, s rukama, hluboko zastrčenýma do kapes, zacházeli do obchodů, mizeli, jako myše, v norách vchodů svých obydlí, malí, nevzhlední. Ba i mládež, jejíž skupinky občas potkávala ve dvorech, byla podobná nějakým čiperným hlodavcům, jdoucím na lov: hlavy, vtahnuté do límců bund, napůl ohnuté nohy, ochotné se každou chvíli dát do běhu, dravčí oči a chichtání tiché, jako myší pískot. To všechno se nazývalo obyšejným lidským žitím, a nad tím vším – nad každodenními starostmi těchto v podstatě vůbec nezlých a nešpatných, nýbrž jenom politování hodných človíčků – stála Praha, ohromná, jako dóm, majestátní, jako memoriál, Zlatá Praha, vidící vše a už během tolika staletí dovolující všemu jít svou cestou... Lenorka téměř fyzicky pocítila, jak ční nad ní tento kolos, – pocítila poprvé a až se lekla toho citu.
Sama si nevšimla, že se octla před svým domem. Postála trochu a sedla si s nohama na lavici, natáhnuvši si svetr až do pat. Ve hrudi zase začalo bolet: vzpomenula si, jak ještě zcela nedávno oni vcházeli do toho domu všichni spolu, po pořádku vyskakujíce z ‚rafika‘, a Vlasta se s úsměvem dívala za nimi a postrkovala je ke dveřím, dotýkajíc se vlasů každého z nich. A nadto si vzpomenula, jak je Vlasta líbila před spaním, – všechny, ba i starší děti, ba i Zdeňku a Antóna, ba i ji a Zlatka... Kde je Zlatko nyní? Lenorka najednou poprvé ostře pocítila, že teskní po tom kloučkovi.
Holčičtin pohled přeběhl po budově dobře známým směrem, a Lenorka najednou škubla sebou, protože uviděla, že se okno na desetém patře třpytí.
Vyskočila s místa: v jejím bytě někdo je! Tak to znamená, že tehdy, když jela taxíkem spolu s Markem a Františkou, to jí ani nepřipadlo a okna opravdu byla osvětlena stejně tak, jako nyní! Bože, kdopak je tam?!
Zdviž se pohybovala hrozně zvolna. V každém případě, Lenorce se zdálo, že uplynula celá věčnost, dokud se kabina nakonec nezastavila a nevypustila ji na potřebném patře. Holčička se octla před svými dveřmi a rozhodně stiskla tlačítko zvonka na jejich veřejích. Neměla ani ponětí, kdo jí otevře, ale byla ubezpečena: budou-li to střelci, ona roztrhne prvního z nich vlástními špičáky, zatím co ji jiné budou dobijet.
Za dveřmi uslyšela opatrné kroky. Ne, nemohly náležet dospělému člověkovi – to Lenorka pochopila ihned. Mlčení trvalo hrozně dlouho, asi celou chvíli, a potom se známý, trochu chraplavý dětský hlas zeptal:
„Kdo je tam?“
Lenorčina duše se zachvěla radostí a vzrušením.
„Ol’ka!“ zavolala, polknuvši mimovolné slzy, kterými se sevřelo hrdlo. „Olička, to som ja, Lenorka!..“
Zámek spěšně cvakl, dveře se otevřely, a Lenorka uviděla na práhu Ol’ku v jasně červeném gymnastickém trikotě a modrých ponožkách. Chvíli se holčičky dívaly jedna na druhou, jako by ani nevěřily svým očím, a potom Ol’ka s radostným křikem padla Lenorce kolem krku:
„Lenorko! Leničko! Živá-á-á!..“




Мне нравится:
0

Рубрика произведения: Проза ~ Фантастика
Количество рецензий: 1
Количество просмотров: 48
Опубликовано: 06.04.2018 в 22:39
© Copyright: Алесь Черкасов
Просмотреть профиль автора






Есть вопросы?
Мы всегда рады помочь!Напишите нам, и мы свяжемся с Вами в ближайшее время!
1