PESTROBAREVNÁ TEMNOTA (на чешском языке), глава 9


Kapitola 9.

Během celého posledního týdne srpna se Vlasta zabývala pouze jedním: přípravou svých děti ke škole. Celé dny trávila v Praze, kupujíc pro ně rozličné kancelářské potřeby, nové tašky, mikrokalkulačky, a zároveň všechno to, co se mohlo hodit nynějšímu dítěti ve školní lavici. V expedicích po obchodech Antón stále byl vedle ní konzultantem, protože sama Vlasta ne vždy byla s to porozumět, nač je potřebná ta nebo ona věc z džentlmenské sady pokrokového žáka. Ve své kapse kluk nosil poznámkový blok s dlouhým seznamem všeho nutného a po každém obchodu pečlivě, kuličkovým perem, vyškrtával z něho to, co už bylo získano. Domů se vraceli pozdě, ale s dobrou náladou, a šli si odpočívat, jen když rozdávali dětem všechno koupěné. Gabi pomáhala Vlastě s účetnictvím, vypočítávajíc s kalkulačkou sumy, které utratili během dne.
„Nyní kupuju všechno za velkoobchodní cenu, ale stejně mi kapsa praská“, naříkala Vlasta, roztáhnuvši se na gauči v pouhém bikini a melancholicky dýmajíc cigaretou. „Ale představ si, že sem dřív za maloobchodní kupovala... Ouzko!“
Gabi si představovala: peníze opravdu byly pěkné.
„Vel’mi t’a obmedzujú v prostriedkoch?“ ptala se.
„Organizace je držgrešle“, odpovídala Vlasta. „Mnoho nikdy nedá. Po každý musím vydírat peníze málem že ne pěstma...“
Občas Zdeňka přicházela, aby poseděla s nimi. Zalézala do velkého křesla v koutě pokoje, zatahovala na ně nohy a tak, v póze rusalečky, mlčky hleděla na dívky a téměř nikdy se neúčastnila rozhovoru. Od té doby, co se u ní neočekávaně objevil jed, holčička se stala nějakou mlčenlivou a sklíčenou, jako by se styděla za svou předčasnou dospělost. Vlasta a dokonce sám pan Andraščik nejedenkrát s ní o tom rozmlouvali, přesvědčujíce ji, že nic špatného a nenormálního tu není, a že se podobné stává, sice ne příliš často, ale přece pravidelně, a že zaviňuje to, ovšem, axelerace, k níž poslední dobou jsou nachýlná všechna upířátka, avšak Zdeňku to ani trochu neutěšovalo: jako většina odrostlých děvčat, ona trpěla věkovou depresí, těžce nesla své domnělé vady a ostýchala se před jinými dětmi, v každém jejich pohledě vidíc neexistující ve skutečnosti výčitky. Kromě toho, z neznámých důvodů byla přesvědčena, že Vlastě hrozí nějaké nebezpečí, a stále se ji snažila bránit, věříc, že pouze ona i může to udělat. Proto se Vlasta i obávala, že se holčička může zachovat neadekvátně k novému člověkovi v domě, avšak k objevení se Gabi se Zdeňka, celkem vzato, zachovala velmi pokojně a dokonce (v každém případě, tak připadalo Vlastě) s nějakou úlevou, snad si pomyslivši, že se Gabi od nynějška stane v jejich rodině starší, a s ochotou jí rozhodnuvši postoupit toto místo a shodit se sebe břímě domácnosti, které nyní Antón musel sdílet s Gsbi, a ne s ní. Upřímně řečeno, Vlasta i sama byla ne proti, aby se to stalo tak, protože Gabi byla rozumná, dovedná, znala cenu peněz, a nadto se děti nějak ihned začaly přitahovat k ní, takže jí nyní nestačilo jenom zkušenosti, aby se opravdu dala do práce jako starší po Vlastě. A co do Zdeňky, tak si zasloužila odpočinek: at’ bude mladší – dokdypak může všechno na sobě táhnout!
V sobotu Vlasta svolala svou drobotinu a pojela s ní do Prahy, aby koupila nové obleky pro školu. Velmi se jí nelíbilo, že mladší děti musí nosit oděv po starších, a ona vždy chtěla, aby každý její svěřenec měl svůj vlastní, jen pro něho koupěný oděv. To opatření obsadilo celý den, ale zato se navečer všechna upířátka stala tak krásná ve svých nových oblecích a šatečkách, že, kochajíc se jimi, si dívka pomyslila, že pouze v takovéhle chvíli i je možné pochopit, že děti opravdu jsou květy a že dokonce nejkrásnějším dětem dobré oblečení nikdy neuškodí.
V neděli Vlasta přivezla na vilu kadeřníka, jenž půl dne stříhal její kloučky, kteří během léta už stačili pořádně zarůsti a všichni do jednoho chtěli mít moderní účesy. Na závěr kadeřník upravil Ol’činy a Jančiny vlasy, a potom přistřihl i Gabi účes, po čem se dívka stala absolutně podobnou klukovi – do té míry, že se Vlasta až rozesmála, když ji uviděla.
„Nenos víc džínsy a šorty, nebo se do tebe určitě zamiluje nějaká romantická holka!“ řekla se smíchem, a Gabi se trochu zakabonila, třebaže i chápala, že Vlasta neměla na mysli nic zvláštního.
Když práce byla ukončena, kadeřníka nakrmili obědem, poděkovali mu, zaplatili a pustili.
„Kéž by on věděl, jaký hnízděčko navštívil!“ smál se Antón.
Vlasta se také usmívala: opravdu, kéž by on věděl!..
Následujícího dne časně ráno sotva vzbudila pět svých dětí, ty, které se učily ve první směně. Odvyknuvše během léta probouzet se za svítání, ony nechtěly vstávat a fňukaly, a Vlasta jim dobře rozuměla. Vzpomenula si, jak ji samou na základně často násilím vytáhovali z postele, vyháněli na dvůr pro rozcvičku a nechtěli ani naslouchat žádným nářkům – režim střelci měli vojenský. Zaživši to všechno, nyní dívka zcela opodstatněně pokládala za velmi nespravedlivé, že se mladší děti učí ve první směně, ačkoliv starší ve druhé, protože chápala, že by se starším, ovšem, bylo lehce probouzet brzy.
Nakrmila děti snídaním, posadila je do ‚rafika‘ a vydala se s nimi do Prahy. Drobotina tiše klímala na sedadlech, držíc na klíně velké kytice květů, natrhaných v předvečer v zahradě vily.
„Odkial’ na to všetko silu berieš?!“ zvolala překvapená Gabi, když se dozvěděla, v jakém režimu Vlasta musí pracovat každý den během celého školního roku. „Ja by som ani za nič nevydržala!“
Ostatně režim byl zcela normální, dávno ověřený, a Vlasta ho nepokládala za nadměrné břímě. Zrána rozvážela po školách první děti a vracela se na vilu, kde zabírala ty, kdo se učil ve druhé směně. Také je vezla do města, zase rozvážela, a potom jela do městského byta, kde se už shromažd’ovali všichni, čí hodiny se dokončovaly ku poledni. Vlasta jim ohřívala jídlo, oni obědvali a čekali, až přijdou děti s druhé směny. Tehdy Vlasta brala všechny spolu a zase je vezla na vilu, kde všichni už večeřeli. To bylo nejracionálnější schéma, které si nadto kladlo za úkol poplésti ty, kto by snad chtěl vypátrat upířátka, aby jim způsobil něco špatného, – na toto nebezpečí Vlasta neměla právo zapomínat ani na chvíli.
Den začínal být jasný a slunečný, jako by byl speciálně určen pro zářijový školní svátek. Asfalt cesty pod prvními růžovými paprsky slunce vypadal jako pevně natáhnutá šedá plachtovina: měkce se stlal pod kola mikroautobusu, prudce letě vstříc bílými tečkováními silničních značek. Úsvit zlatil koruny stromů, nad kterými se průsvitně modralo nebe, místy zahalené jantarovým, vznášejícím se od země oparem, postižitelným dokonce ne pro oči, nýbrž pouze na smyslové úrovni, ale nicméně tvořícím zcela konkretní dojem, zaplňující duši klidným světlem. Příjemně bylo, že právě dnes déšt’ skončil. Vlasta otevřela boční okno své kabiny a vpustila čerstvý chladný ranní vzduch. Protivítr ji udeřil do obličeje, odehnal zbytky spánku a učinil myšlenky čilými a čistými. Dívka se zase pocítila št’astná. To byla tichá a teplá radost, která občas vzniká v srdci prostě proto, že chápeš: dnešek neslíbuje nepříjemnosti a vedle tebe jsou ti, s kým ti vždy je dobře.
Tiše a nepozorovatelně se ke Vlastě přešla se svého sedadla Ol’ka. Umístila se na předním sedadle zády proti jízdě, natáhla nožky v bílých podkolenkách, narovnala šatečky na kolenech a usmála se.
„Co řekneš?“ zeptala se Vlasta.
„Posedím zde trochu, dobrá?“
„Posed’ si, pročpak ne...“
Ol’ka byla Ruska, v tom, ovšem, slova smyslu, ve kterém se vůbec dá hovořit o národnosti upírů. Sama upírská rasa nikdy neuznávala dělení na národnosti, podobné lidským. Všichni upíři mají evropský zevnějšek, a ten fakt, že bydlí v různých zemích a proto musí mluvit těmi jazyky, kterými mluví jiní lidé v těchto zemích, nic a nikdy pro ně neznamenal. Tedy Ol’čini rodice byli Rusi jenom proto, že bydleli někde v Rusku, dokud je střelec jednou nezavráždil a neshodil pod kola vlaka. Jak holčička zůstala naživu a jak se octla v Čechách, o tom Vlasta nevěděla a nechtěla vědět – zjišt’ovat minulost svěřenců se v Organizaci pokládalo za neetické. Existovali, ovšem, lidé, kteří o tom všem věděli, ale Vlastě to ani trochu ne bylo třeba. Pro ni Ol’ka byla všeho všudy holčičkou, kterou milovala. A Ol’ka mluvila česky s ruským přízvukem, a bylo to dojemné a zábavné. Bylo jí 9 let, a už během dvou roků bydlela v dětském domově. Svého času jí pan Andraščik udělal velmi složitou operaci na žlázách, roztrhnutých nadměrnou dávkou preparátu, a od té doby holčička začala mluvit trochu chraplavým hlasem a z neznámých důvodů úplně ztratila čich. Nyní svět pro ni ničím nevoněl, a Vlasta si prostě nemohla představit, jak to může být. Ostatně, soudě podle všeho, se Ol’ka cítila v takovémhle stavu absolutně komfortně a nikdy si nenaříkala. Pana Andraščika také nejméně znepokojovalo, že holčička nemá čich. Mnohem větší strach měl o jiné: bál se, že když Ol’ka začne dospívat, operované žlázy nebudou moct normálně vyměšovat jed, a tehdy on začne vnikat do Ol’činy krve, a to může způsobit těžkou nemoc a dokonce přivésti ke smrti. Vlasta se snažila nemyslit na takové neštěsti. Holčička také – o své diagnóze dobře věděla.
Telefon ve Vlastině kapse najednou začal hrát „Pochod Radetzkého“. Vyndala sluchátko a, podívavši se na display, přečetla sdělení: „Zajed’, prosím, ke mně, když rozvezeš první směnu. Mám novinky od pana Andraščika, to je důležité pro každého z nás. Pan Kňažek“.
„Co je tam?“ zeptala se Ol’ka, pozorujíc, jak Vlasta zase schovává telefon do náprsní kapsy košile.
„Pan Andraščik něco našel a chce mi vo tom říct“, odpověděla dívka.
„Myslíš, že nic strašného?“
„Pročpak určitě má bejt něco strašnýho?“
Avšak na Vlastině srdci se stalo nedobře – chápala, že stařec poslal toto sdělení ne bez důvodů, protože nikdy dříve tak nedělal, vždy dávaje přednost ústnímu rozhovoru před písemnými SMS. „Asi neměl možnost, aby hovořil...“ pomyslila si dívka. „Ale pročpak? Co za problému?“
Rozvezla upířátka po školách a předala je do rukou třídních učitelů. Ovšem by velmi chtěla spolu s jinými rodici postát trochu a podívat se na stavnostní schůze v každé škole, poslechnout si proslovy a hudbu, pokochat se svými dětmi, ale prostě fyzicky neměla takovou možnost. Vysadivši před školní bránou svého posledního svěřence Jurka a políbivši jej, aby se nermoutil, zase nasedla do ‚rafika‘ a vydala se ku panu Kňažkovi.
Dvůr domu, kde bydlel stařec, byl celý ve slunečných nitech – zlaté pavučinky se třpytily na větévkách stromů a létaly ve vzduchu, přenášely na sobě maličké, téměř neviditelné pavoučky. Zabrzdivši před vchodem, Vlasta se v úplném nadšení dívala z okna kabiny na tento neočekávaný zázrak. Odkud jich tolik? Kam je nese? Asi ve skutku už podzim nastal. Jen aby zase nezačalo pršet, nebo odplaví voda tyto pavoučky a nedovolí jim si najít útulné hnízděčko na zimu... A žluté pramínky se už opravdu začaly objevovat v korunách topolů. Je divné: zdálo by se, že léto skončilo teprve včera, pouhý kalendář lhostejně označil jeho konec a nic, kromě něho, asi ještě nemohlo pocítit, že neviditelná hranice mezi podzimem a létem už je překročena, avšak první podzimní dech se už dotkl listí, srpen na rozloučenou políbil stromy, ozdobil je zlatou prošedivělostí a dal na starost září, které už nebylo s to najít pro ně jinou útechu, kromě tiché ukolébavky a nadto těchhle pavoučků, jejichž pavučinky se táhly z léta do podzimu, spojujíce čas – minulost s nynějškem a nynějšek s budoucností. Malincí pavoučci věděli o čase více, než lidé. Vlasta se přístihla při myšlence, že si teprve nedávno začala všímat, že okolní svět je tak krásný. Už během tolika roků žila ve velkolepé Praze, chodila po jejích ulicích, mostech a parcích a jakoby neviděla celou tuto nádheru, zběžná chovanka základny, kde ji učili pouze nenávisti... „Snad se začínám stávat normálním člověkem...“ pomyslila si dívka, vyskočila z ‚rafika‘ a pohnula se k domu.
Ve dveřích jí nějaká temná postava najednou zatarasila vchod. Než Vlasta něco pochopila, neznámý stříkl do jejího obličeje cosi smrdlavého a žíravého. Dívka se zalkla, zavrávorala, upadla na kolena. Něčí silné ruce ji zachytily a potáhly někam. Potom nastala temnota.



Мне нравится:
0

Рубрика произведения: Проза ~ Фантастика
Количество рецензий: 0
Количество просмотров: 38
Опубликовано: 09.03.2018 в 16:22
© Copyright: Алесь Черкасов
Просмотреть профиль автора






Есть вопросы?
Мы всегда рады помочь!Напишите нам, и мы свяжемся с Вами в ближайшее время!
1