PESTROBAREVNÁ TEMNOTA (на чешском языке), глава 7


Kapitola 7.

Přicestovavši do Prahy, Gabi především udělala to, co jí bylo řečeno ještě na základně: přímo na nádraží si koupila první noviny, které jí přišly na oči, a v části soukromných inzerátů našla několik telefonních čísel, vytočivši které, mohla by si najmout byt.
Ostatně několik čísel Gabi ani nepotřebovala – nehodlala být vrtošivá, hledajíc si časové obydlí, a snila o pouhém: nechat někde své kufry. osprchovat se a vyspat jaksepatří na lůžku, které se netřese a nehřímá koly.
Nad městem visel zamračený a svěží nevlídný večer. Po dešti celé náměstí před nádražím bylo pokryté velkými loužemi. Autobusy a taxíky stály v nich, a pasažérové hněvivě skákali přímo po vodě, promácejíce si obuv a hubujíce. Tramvaje proplouvaly po kolejnicích, jako fregaty, majestátně rozhrnujíce vlny svými příd’mi. Nehledě na shon, hluk a zástupy, zaplňující prostor, ve vzduchu se vznášela samota, pokrývající svými ohromnými tmavými křídly celý svět. Lidé se nedívali jeden na druhého, strkali se, snažíce se proniknout do autobusů, předběhnuvše jiné. Pláště, deštníky, kožené kabely se třpytily, jako by dosud byly mokré. Taková podívaná se velmi nezalíbila Gabi, tím spíše, že cítila, že začíná zábsti ve svých šortech. Pročpak si ve voze neoblekla džínsy! Vlhký vánek pobíhal sem tam mezi sloupy a stromy, vraštil louže a chladil nahé nohy a odhalené dívčino bříško. Koupivši si ve trafice cigarety, Gabi nasedla do taxíku a sdělila šoférovi adresu, kterou si dostala, když z nádraží zatelefonovala na první číslo ze svého seznamu. Ukázalo se, že jeti je třeba až přes celé město, ale Gabi to nezarmoutilo, protože v kabině bylo teplo a útulně, za oknem proplouvala Praha, na kterou se dívka byla rada podívá, a kromě toho trefila na veselého a povídavého řidiče.
„Jsi vysokoškolačka?“ zeptal se. „Nebo teprve vstupuješ?“
„Nie“, krátce odpověděla Gabi, se zvědavostí se dívajíc na majestátní budovy staré Prahy. „Mám tu prácu“.
„Práci? Ales nepodobná podnikatelce“.
„Áno, nepodobná som. Prečo by som mala byt’ podnikatel’kou? Vari v Prahe sa viac nie je do čoho pustit’?“
„Divně vy, Slováci, pronášíte: Prahe, viac, vari... Nemůžu přivyknout vašemu přízvuku. Jako byste úmyslně češtinu lámali. Vždyt’ můžete mluvit normálně, ale nechcete. Neurážej se, ovšem, že tak říkám, ale já si myslím, že se Slovensko nemělo oddělovat. Když jsme žili spolu, vy jste lépe česky mluvili. Asis ke příbuzným přijela? Oni asi česky bez cizího přízvuku mluví, vid’?“
Gabi se usmála a přikývla. Zlobit se na šoféra nechtěla.
„Dříve jsem často do Slovenska jezdil“, pokračoval tamten. „Tam moje teta bydlí. V Nových Zamcích. Víš, kde je to? Nyní však už nejezdím, peníze nestačí. Byl jsem dříve dílovedoucím v cihelně, vydělával jsem si tolik, že jsem si mohl i aut’ák koupit, i v bytě generální opravu provésti, a ještě jsem tchyni pomáhal. A dnes co? Dnes jsem taxíkář, a abych jen tak tak vyšel s penězi, celý den se po Praze točím, jako hlupák s hlupákem. Ne, říkej si, co chceš, ale moje pokolení se vůbec neorientuje v novém žití. Mládež je přizpůsobivější, ví, co dělat. Hele ty, například, jakou v Praze práci máš?“
„Chcem nájst’ tu jednoho človeka“.
„Kohopak?“
„Sestru. Či neviete, kam by som sa mohla obrátit’ s prosbou o pomoc?“
„N-nu...“ šofér se zamyslil a poškrábal si nehtem černý knírek. „Obrát’ se na policii, například“.
Gabi pochopila, že originálnější radu od tohohle člověka asi nedostane. Ostatně nemyslila, že musí velmi spěchat se svým hledáním. V každém případě se především hodlala vyspat, odpočinout si den nebo dva, dojít do biografu, navštívit mládežnické kluby a teprve potom se dávat do práce. Tuze se jí líbilo být svobodnou, a měla v úmyslu obdržet od své svobody všechno, co bude moci (jestliže, ovšem, pěstounové neporuší její úmysly). „Prečo až dosial’ nevidím svojich sprievodcov?“ myslila si dívka, na půl ucha poslouchajíc, jak jí šofér vypravuje cosi o místních policistech. „Samozrejme, nechceli by seba reklamovat’, ale predsa som ich musela zbadat’. Sú odborníci, ale ja som tiež nehlúpa. Ved’ ma sami učili badat’, ked’ t’a sledujú... Č-čert, ničomu, doparoma, nerozumiem! Nikdy neuverím, že ma opravdu vypustili bez dozoru. To vôbec nie je možné. Ale v takom prípade tu nie je niečo v poriadku. Ak nemajú v úmysle nejakú podlost’, tak teda niečo porušilo ich plány a oni ma stratili z dohl’adu. Je to naozaj pravda? Ak áno, teda si opravdu mám trochu vol’ného času a môžem ho použit’, ako si chcem. Ale ak nie?.. Neviem, neviem, neviem...“
Za oknem, podobná šedé matné stuze, zableskla Vltava. Siluety budov se odrážely v jejím zrcadle, převrhnuté nebe se mračilo, dávaje na srozuměnou, že vyplakalo ještě ne všechen déšt’, a na jeho pozadí tašky střech vystupovaly zvláště kontrastně. Auto vyjelo na most.
„Počasí nyní máme odporné“, došla do Gabi vědomí šoférová slova. „Dá se říct, že léto téměř nebylo, až do května stále pršelo, nyní však se srpen ještě neskončil, a už je podzim. Nechápeš, co značí květen a srpen? No, vy, Slováci, je nazýváte máj a august. Věčně vám musím překládat. A podzim také nechápeš? No, to je jeseň, podle vašeho. Jeseň, říkám, nyní brzy přišla. Asi to ekologie zavinila. To ale slovo vymyslili – ekologie! Bojím se, že na jaře zase budeme plavat. Slyšelas, co tady bylo nedávno? U vás tam, ve Slovensku, zátopa asi nebyla, my však zde, v Praze, jsme dobře plavali. Už se začínám bát, že se Praha stane druhým Novým Orleanem. Co si na to myslíš?“
„Azda sa nestane“, ozvala se Gabi.
„Vidíš, co ti prokletí učenci učinili!“ pokračoval šofér, jakoby ani neslyšel její odpověd’. „Celou přírodu zkazili! Co, podle tvého, nám všem bude asi za 10 let, bude-li všechno i napříště takhle trvat?“
„Neviem“.
„Zato já vím. Nic dobrého ani nečkej. Vám, Slovákům, je to asi úplně jedno, ale my si tu máme Vltavu, a ona není rada žertuje“.
„A my si tam máme Dunaj. On tiež“, řekla Gabi a najednou se přistihla při myšlence, že zase chce krve. Ne, toto bylo už zcela nenormální. Bud’ preparát, jehož jí dali na základně, vůbec neměl účinek, nebo... „Mala by som ho uhrýzt’...“ pomyslila si, lačně se dívajíc na šoféra.
Ale nekousla.
Pokojně ji dovezl, kam bylo třeba, vzal peníze a odjel si, nechav ji se všemi kufry před čtyřpatrovým domem, v jehož zabláceném, téměř vůbec nevyasfaltovaném dvoře nebylo ani živé duše, a jen dva hundelatí psy seděli, schoulivše se, vedle stěny a s tesknotou se dívali na plavající v loužích, jako lodičky, strhnuté se stromů zelenožluté javorové lístečky. Vítr se zesílil a proháněl se od jednoho vchodu ke druhému, se šelestem nosil celofánový váček a šplíchal se v loužích – asi chtěl potopit lodičky. Teskně krákorala někde mezi těžkými větévkami nastydlá pražská vrána, stěžujíc se na svůj nelehký život. Vedle nádoby na smetí někdo, zda náhodou nebo úmyslně, rozsypal chlebové drobky, a hejno zádumčivých provlhlých holubů je zobalo s takovým vzhledem, jako by vykonávalo nějakou nudnou a obtížnou povinnost. Zato vrabci nezevlovali a s příznačnou pro ně hbitostí vytrhovali jídlo přímo zpod nosu neohrabaných holubů. Je možné, že kdyby psy uměli, jako kočky, lovit ptáky, určitě by si chytili jednoho holuba, protože nepochybně měli hlad. Ale holubi věděli, že psy neumějí, a proto se jich ani trochu nebáli.
Gabi zase pocítila, že hrozně zebe, uchopila své kufry a rozhodně vstoupila do vchodu.
Dveře jí otevřela nepříjemná navzhled ženská v šedém županě. Z byta odporně smrdělo kyselým zelím, byly slyšet zlobivé dětské hlasy a cosi duněl nestřízlivý mužský bas.
„To som ja vám telefonovala“, řekla Gabi, „ohl’adne bytu“.
„Jo“, odpověděla ženská, pak se obrátila přes rameno a křikla: „Michálku!“
Objevil se Michálek – vysoký a tlustý neoholený pán s ospalými očima a v pestrých trenkách a tílku.
„Co?“ zachrochtal na ženskou, jako by se ani trochu nestyděl za svůj zevnějšek před neznámou mladou dívkou.
„Kde sou kliče?“ zeptala se ženská.
„Pročpak bych to měl vědět? Samas je někde zastrčila...“
„Jak by ne! Zastrčila! Dyt’ sem ti říkala, abys je nebral!“
„Však sem taky nebral...“
Gabi se začalo zdát, že si spletla dveře.
„Azda mám odíst’?“ zeptala se.
„Kam?“ pokrčila rameny ženská. „Lacinější vobydlí si nikde nenajdete. Tady je hlavní město, miláčku, a ne venkov, a ceny taky sou velkoměstský. Dá se říct, že ve srovnání s jinýma já svůj byt zdarma pronajímám“.
„A kde je byt?“ zeptala se Gabi.
„Téměř ve středu. Druhý pátro, voda, nábytek, plyn atpod. Dyt’ sem to po telefonu vysvětlovala“.
„Áno, ale...“
„Ale vejděte“, řekla ženská a odstoupila na stranu. „Počkejte pět minut. Hned můj muž kliče najde, a já vás prozatím čajem pohostím“.
Vyprovodila Gabi do malinké kuchyně a posadila ku pokrytému žlutým voskovaným plátnem stolu. Kyselým zelím smrdělo z břichatého smaltovaného kastrolu, stojícího na sporáku. Vedle něho také stál čajník, zamazaný nějakým tukem do té míry, že dokonce nebylo možné rozpoznat vzor na jeho boku.
„Michálku, hledáš kliče nebo co?“ vykřikla paní domu, postavivši před Gabi koflík.
„Ale hledám!“ dolehlo z vedlejšího pokoje.
Na práhu se najednou objevil malý, asi šestiletý klouček v nečistém, patrně otcově tílku, sahajícím mu až do kotníků. V rukou měl tabulku čokolády, a celý jeho obličej také byl umazán tou čokoládou. Zvědavými modrými očima se klouček zadíval na Gabi.
„Koukej mazat!“ křikla na něho ženská. „Lenko, zaber ho k čertu!“
Z pokoje vyskočila tenká, jako bylinka, asi desetiletá holčička v krátkých zelených šatičkách, zachytila kloučka pod paždí a potahla ho pryč. Malý nespokojeně zabrečel.
Paní domu nalila pro Gabi čaj, postavila před ní cosi podobného zavařenině ve sklenici od majonézy a řekla dobrou chut’. Gabi píti nechtěla. Koflík byl špatně vymytý, s puklinou, zavařenina měla barvu mrvy, a puch kyselého zelí vyvolával nevolnost.
Přišel Michálek s kliči v rukou. Ženská je dala Gabi, sdělila adresu a začala vysvětlovat, kudy se tam dostane. Dívka ji vyslechla a, aniž se dotkla čaje, vstala, aby si odešla.
„Zaplatím vám zatial’ za týždeň“, řekla, odpočítávajíc peníze, „potom však uvidíme“.
„Jak si přejete“, přikývla ženská. „Ale prosím v bytě zůstávat zticha, to jest hudbu nezapínat, chlapcy k sobě nepřivádět atpod, aby si sousedi nestěžovali. Rozumíte?“
Gabi rozuměla.
„Čistý ložní prádlo vám navečer Lenka zanese“, dodala paní domu. „Vezme z prádelny a zanese. A chcete-li, abychom vám i voběd vařili, tak za to je třeba platit zvlášt’“.
Obědy Gabi spěšně odmítla, představivši si, že celý den bude muset vdechovat puch kyselého zelí, poděkovala a vyšla z byta.
Zase se octnuvši na dvoře před domem, ona s rozkoší vdechla chladný vlhký vzduch, jenž jí nyní připadl prostě nektarem, a s kufry v rukou zamířila k zastavení tramvaje – jeti taxíkem více nechtěla, hodlajíc ušetřit peníze pro živobytí. Leč ve tramvaji konduktérka přinutila Gabi koupit na kufry navíc dva listky, a pasažérové dokola nespokojeně zafuněli, postupujíce místo jejímu zavazadlu. Byla polední špička, a proto lidí v obou vozech bylo mnohem více, než mohly pojmout, ale právě v této tlačenici se Gabi najednou pocítila opravdu pokojná, třebaže sama to ani neočekávala. Nikdy se dříve neocítala v tak hustém shluku, a nyní tento nový pro sebe zážitek ocenila jako něco dobrého a dokonce příjemného, protože, když kolem tebe jsou tolik lidí, věčný cit fatalné oddělenosti od života, příznačný téměř pro všechny upíry, se trochu otupuje. Gabi si pomyslila, že být člověkem je snad ne tak špatné. Hele, lidé lezou do tramvaje, tisknou se jeden ke druhému, dychají jeden na druhého zápachem nedávného oběda, brebentí o něčem, smějí se nebo se mračí, a to všechno se nazývá všedními dny: do práce, s práce, do obchodu, domů... Gabi by asi nebyla proti tomu, aby trochu takhle požila. A tomu, aby nemyslila na svůj prokletý úkol, a necítila, že zase chce krve, a nevzpomínala na základnu a na pěstouny, kteří možná, že nyní jedou s ní v jednom voze tohohle tramvaje a dívají se na ni, čekajíce na něco. Jen aby věděla, nač čekají...
Začala se prodírat k výcodu. Udělat jí to bylo vůbec netěžko – teprve v takovýchhle případech i hodnotila svou upírskou sílu jako přednost. Lidé jen hekali pod jejím náporem. Čas od času slyšela kolem sebe: „Kampak až tak lezete, vy, paní s kufry!“ V odpověd’ se dívka omlouvala, ale v duši triumfovala.
Dostavši se ven z tramvaje, rozhlédla se kolem dokola, postavila kufry na asfalt, zakouřila a zeptala se první ženu, která se jí zalíbila, kudy se jde ku potřebnému jí domu. První žena však to nevěděla – poprosila za odpuštění a šla dále svou cestou. Gabi jí odpustila. Druhá žena vedla na provázku tlustého krátkotlapého psíčka, huňatého do té míry, že zpod srsti nebylo vidět nic, kromě černého čumáku. Psíčkovi, jakmile zpozoroval Gabi, se stal hysterický záchvat: rozštěkal se tenkým protivným hlasem, škubl provázek, vrhl se, a než majitelka pochopila, co mu je, zakousl se do dívčiny nohy. Gabi vykřikla bolestí, uskočila do strany, po její noze potekla krev. Uviděvši to, ženská se polekala.
„Bože, on vás kousl! On vás kousl!“ začala kdákat, sotva zadržujíc psíčka, jenž byl doslova bez sebe náhlým vztekem.
„Ja to cítim...“ Gabi, křivíc obličej, sedla si na jeden ze svých kufrů a pokryla ránu na holeni kapesníkem.
„Sedni se, Čarli, sedni!“ trápila se ženská. „Proboha, paní, promiňte mi, snažně prosím! Nechápu, co se stalo tomuto psovi! Ještě nikdy nikoho nekousal! Hned vám vyvolám sanitku!“
„Nie je treba, pod’te svojou cestou“.
Dokola se už začali zhromažd’ovat lidé, přivábení náhlým rámusem.
„Ved’ už pod’te, so mnou všetko bude v poriadku!“ podrážděně křikla Gabi, utírajíc na noze krev kapesníkem. „Majte lepšie súcit so svojím hlúpym psom“.
Ženská, uviděvši, že dívka je nějaká divná a v každém případě jí nehodlá uplatňovat nároky, chvatně potahla psíčka pryč od toho místa. Ale než udělala 50 kroků, psíček najednou zvučně zakňučel nějakým téměř lidským hlasem, zkroutil se, z jeho tlamy potekla růžová slina, a on upadl na asfalt, umíraje v strašných křečích. „Hl’a, už je s ním amen...“ pomyslila si dívka, smutně se dívajíc na ležícího před jejími očima psíčka. „Bude vediet’, ničomník, ako hrýzt’ upíra...“
Nešt’astná ženská se zděsila. Nějaký čas stála jako solný sloup, a pak se dala do plače, chytila zdechlinu a s křiky: „Bože, Bože, co ti je, Čarlíčku?!“ se úprkem pustila pryč. Lidé hledeli za ní, dokud nezmizela za zatáčkou ulice, pak se pomalu začali rozcházet.
Rána po zubech na Gabi noze se už zacelila a ačkoli ještě trochu bolela, ale jít už bylo možno. Nějakého člověka, jenž se zadržel tady déle, než jiní, se nakonec vyptala, kudy se jde ku potřebnému jí domu. Člověk ukázal na budovy, zdvíhající se na druhé straně ulice. Gabi mu poděkovala, vzala kufry a zamířila ku podzemnímu přechodu.
Tam se v jasně osvětlených stáncích prodávalo všechno, co si jen možno bylo přát. Mezi stánky poděl stěn seděli žebráci, kartářky, prodavači pirožků, a ještě stály dvě namalované prostitutky, čekající na své klienty. Kdesi znila hudba. Gabi se zastavila, postavila kufry. Malý, velmi krásný, asi desetiletý klouček v černých kalhotách a kostkované košili hrál na housle, položiv před sebou na žulové dlaždice pouzdro od svého nástroje. Hrál mistrně – hned bylo vidět, že má za sebou dobrou hudební školu. V pouzdře leželo několik mincí. Gabi si všimla, že ve svých čepicích a krabicích od obuvi žebráci, většinou vůčihledě falešní, mají mnohem více peněz, než tento roztomilý wunderkind. Lidé s absolutně lhostejným vzhledem procházeli kolem kloučka a pouze nějací se na chvíli zastavovali, vrtěli hlavou a šli dále, nic mu nehodivše. Gabi to pobouřilo. Vyndavši ze své kabelky na rameni několik bankovek, hodila je do kloučkova pouzdra:
„Na! A nikdy viac tu nehraj. Ved’ máš vel’kú budúcnost, tak neuražaj svôj talent“.
Řekla, zase vzala kufry a odešla, aniž se ohlédla více. Wunderkind se bezradně díval za ní.
Byt nezklamal Gabi. Vůbec nevelký, jen o jednom pokoji, byl nicméně velmi čistý a útulný. Okny obrácen byl do dvoru, tichého a zeleného, a měl v sobě všechno nutné pro normální život. Ve stejné výši s balkónem, téměř úplně ho pokrývajíc sebou, šelestělo listí stromů. „Takto žijú l’udia...“ zase si s nějakým neznámým jí dřív citem pomyslila dívka, vzpomínajíc na svůj malinký a polotemný pokojíček v baráku na základně.
Gabi se svlekla, vstřikla si preparát, asi 20 minut poležela na pohovce, liknavě listujíc staré noviny, které našla na kuchyni, a potom vstala a dala se pod sprchu.
„Podivná je tato majitel’ka...“ pomyslila si, oceňujíc čistotu vany. „Sama so svojím manželom a det’mi žije ako sviňa, kyslú kapustu v kastróle varí, čajník jej celý špinou zarástol, a pre klientov však tento byt hl’a v akom poriadku udržuje – vaňa sa až leskne... Asi nedávajú jej manžel a deti taký dôchodok, aký, napríklad, som dala ja, ked’ som zaplatila za týždeň. Teda si ma aj vážit’ musí viac, než ich: nech žijú vo špine, ked’ spôsobujú iba straty; ja sa však budem sprchovat’ v tej výbornej kúpel’ni. A čo? Normálne! Trh diktuje svoje podmienky“.
Telefon v předsíni začal zvonit právě tehdy, když Gabi pustila vodu a stačila si už namydlit vlasy šamponem.
„Bože!“ podivila se dívka. „Koho by tam mohli volat’? Kto vie, že som tu?“
Nechtěla vylézat zpod sprchy, aby odpověděla na volání. Mavla rukou a myla se dále. Telefon podrnčel ještě chvíli a nakonec zmlkl.
„Azda mi majitel’ka chcela niečo povedat’?“ myslila si Gabi, dokončivši koupání a utírajíc se ručníkem. „Alebo to volali kohosi, kto býval tu prv, ešte prede mnou? Alebo sa to moji sprevodcovia prejavili? Ale nie, oni by netelefonovali, oni by, keby im bolo treba, prosto dvere vylámali... Č-čert, doparoma!..“
Chtěla by vyhodit to všechno z hlavy, ale nic naplat, prokleté volání ji rozladilo. Vyšla z koupelny, oblekla se, zapnula televizor a sedla si, aby prohlédla nejnovější zprávy. Po sprše celé Gabi tělo ochablo. Příjemně jí bylo chápat, že je úplně sama v tomto malinkém bytě a že se nikdo nedívá do jejích zád. To také byl nový cit, jemuž ještě měla přivyknout. Na základně stálé žití všem na očích, mezi jinými dětmi a pod napjatým dozorem dospělých se nutilo každou chvíli ohlížet a celý den a noc cítit, že tě pozorují upřené oči. Zůstat o samotě nebylo možné ani v noci, protože v pokojích chovanců stály videokamery. Ostatně stály nejen tam, nýbrž absolutně všude, včetně záchodů. A nyní, sedíc ve křesle před televizorem, Gabi mimoděk obhlédla stěny a kouty pokoje – sotva věřila, že zde žádné kamery nejsou.
Sama si nevšimla, jak přímo ve křesle i začala dřímat, a probudilo ji zvonění na dveře – přišla majitelčina dcerka Lenka a opravdu přinesla čisté prádlo v balíku, akorat z prádelny. Tentokrát holčička byla v bílých šortech a košili a proto vypadala vůbec ne tak, jako doma, a učesaná byla pečlivě, s krásnou beruškou v plavých vlasech. Jak je vidět, pro klienty i ji také oblékali podle speciální formy.
„Ahoj!“ usmála se Gabi, která se z neznámých důvodů upřímně zaradovala, že ji vidí.
„Ahoj!“ odpověděla Lenka a najednou začala mluvit slovensky: „Nu, ako si sa ubytovala? Mama mi nariadila, aby som sa t’a určite na to opýtala“.
„Hovoríš slovensky?‘ Gabi byla překvapená.
„Áno, pravdaže“, řekla holčička. „Ved’ som napoly Slovenka, a napoly Pol’ka. Nie som rodná dcéra svojich rodičov, pre nich iba Tolik je rodný, a ja som vo skutočnosti trochu rodná iba pre tatka, ja som dcéra jeho bratranca“.
„Á-á...“ zase se usmála Gabi.
„Nu, berieš bielizeň, alebo ju mám spät’ odniest’?“ zeptala se holčička vesele.
„Beriem, beriem“, spěšně přikývla dívka, kterou ani neuvedlo do rozpaků, že jí Lenka tyká, jako kamarádce, třebaže ji viděla teprve dvakrát v životě. „Nechceš zajst’? Potešila by som sa z toho“.
„A načo?“
„Nu, napríklad, mohla by som t’a pohostit’ čajom, ako krajanku“.
„Mama na mňa čakat’ bude“.
„Zatelefonuj a povedz, že si tu. Á propos, to ste mi vy telefonovali pred niekol’ka hodinami?“
„My? Načo by sme ti mali telefonovat’?“
„Nu, teda to bol ktosi iný. Vstup dnu, prosím. Bojíš sa alebo čo?“
„Mimochodom, to je môj byt“, trochu se rozzlobila na taková slova Lenka. „Prečo by som sa mala bát’?“
A vstoupila do byta.
Gabi zažívala opravdový nával pohostinství. A třebaže ta holčička skutečně byla ne návštěvnice, nýbrž majitejka byta, byla také i prvním člověkem, kterého dívka mohla pozvat a pohostit, budouc na svobodě. Poprvě nikoho neměla prosit o dovolení k tomu, a to byl ještě jeden nový cit, na který si musila zvyknout divoška.
Lenka se zula v předsíni, podívala se na telefon, ale domů nezatelefonovala, nýbrž hned vešla do pokoje a padla na pohovku, celým svým vzhledem demonstujíc, že všechno tady náleží jí, a ne Gabi. Byla v bílých ponožkách, a tahle totální bělost jejího obleku z neznámých důvodů připadla dívce zvlášt’ krásná a přitažlivá. Pomyslila si, že holčičtina krev asi má být tuze chutná, a až se zděsila těmi svými myšlenkami: „Celkom som sa zbláznila!.. Co za preparátu mi oni podstrčili?!..“ Už nepochybovala, že to zavinil právě preparát.
„Zbytočne si domov nezatelefonovala“, křikla z kuchyně, zapínajíc elektrický čajník.
„Tal’afatky!“ odpověděla Lenka z pokoje. „Matka ma pravdaže namláti za to, že som včas neprišla, ale ja na to kašlám. Nie po prvý raz“.
„Často t’a mláti?“
„Akože! Vôbec som deviántne diet’a. Zle ma poznáš, lebo by si ma nepozvala. Ja som chuligánka, alkoholička, niekol’kokrát som z domu utekala, a celá polícia Prahy ma prevychovat’ nemôže“.
„Naozaj? Alkoholička?“
„Domnievaš sa, že žartujem? Mňa otčim pit’ naučil. On je lotor a Tolika tiež naučí. Á propos, tu, v príborníku, dobrá palenka stojí. Chceš ochutnat’?“
„A čaj?“
„Aj čaj tiež. Jedno druhému neprekáža. Môžeš ešte z chladničky pár plechovok piva vybrat’. Teda budeme mat’ opravdivý banket. A hudbu zapni pre veselú náladu“.
„Ved’ tvoja matka zakázala hudbu zapínat’, aby sa susedi nest’ažovali“.
„Nevedela som, že sa tak susedov bojíš“.
„Bojím sa nie susedov. Nechcem, aby ma tvoja matka kvôli nim vyst’ahovala“.
„Nevyst’ahuje. Tam, na kuchyni, maličká magnetóla na poličke stojí, prines ju, prosím. Kazety však tu mám“.
Když Gabi vstoupila do pokoje s horkým čajníkem v jedné ruce a magnetólou v druhé, Lenka už rozestavila na stole kalíšky a opravdu, sedíc na pohovce, pila pálenku, přepínajíc pultem kanály dosud pracujícího televizora.
„Postav“, kývnutím hlavy ukázala na stůl. „Čaj počká. Naliat’ ti tiež? Alebo si diet’a nepijucie?“
Gabi postavila čajník a magnetólu. Její nadšení se pomalu vypařilo. Viděla, že situace vůbec není taková, jako ona zpočátku doufala: pít s desetiletou holčičkou se jí ani trochu nechtělo.
„Ved’ tiež nevieš, kto som ja vo skutočnosti“, řekla, vyndávajíc z příborníka koflíky. „Keby si vedela, tak by si tiež nesúhlasila sem vojst’“.
„Teba tiež hl’adá polícia?“ se smíchem se zeptala Lenka, už se začínajíc stávat opilou. „Niečo si ukradla alebo niekoho zabila?‘
„Nie“, odpověděla Gabi pokojně a také si sedla na pohovku. „Nič som neukradla, ale polícia ma opravdu hl’adá, pretože som upír“.
„Aha!“ řekla Lenka a dala se do smíchu. „Ja tiež som vnučka grofa Drakuly“.
„Môžeš neverit’“, mavla rukou Gabi, nalila si pálenky a vypila, zase litujíc, že alkohol nemá na upíry vliv. „Pij čo najviac, pij. Počkám, až zaspíš, a potom budem pokojne sat’ tvoju krv, a ty ani nič nepocítiš“.
„Máš pravdu, ja sa rýchle stávam opitou, ved’ som ti vravela, že som alkoholička“, odpověděla Lenka bezstarostně, „ale nedomnievaj sa, že si ma nal’akala. Ak ma uhryzieš, ja sa tiež stanem upírom, a to vôbec nie je tak zlé, pretože vtedy budem môct’ zahrýzt’ najprv otčima, potom macochu, a potom...“
„Hlupačka si“, vzdechla Gabi, dívajíc se, jak holčička pije ještě jeden kalíšek. „Koho upír hrýze, ten sa sam upírom nestáva, ten sa idiotou stáva“.
„A ja som aj bez toho idiotka!“ Lenka byla už zcela opilou. „Nalievaj si, ved’ nechcem pit’ sama!“
Gabi si nalila.
A ještě za půl hodiny Lenka, už se sotva držíc na nohou, v rozepnuté košili, s rozcuchanými vlasy a v šortech, umazaných rozlitou zavařeninou, stála uprostřed pokoje a ječivě se chechtala, ukazujíc prstem do kouta, jako by opravdu viděla tam něco směšného.
„Nu i ako v takom stavu domov pôjdeš?“ Gabi se na ni dívala štítivě. „Taxík pre teba vyvolávat’ nehodlám“.
„Ani nie je treba!“ odpověděla Lenka přes smích. „Čo, podl’a teba, moja macocha urobí, ak ma teraz uvidí? Nie... budem tu!“
„V takom prípade, vyzliekaj sa a pod’ spat’. Stačí už robit’ zo seba šaša!“
„A ty potom vypiješ moju krv? Ked’ už nič nebudem cítit’? Akoby nie!“
Tedy Gabi, definitivně se rozvzteklivši a více nedělajíc s ní cavyky, popadla Lenku do náruče a hodila ji na pohovku.
„Pomoc!“ chechtala se holka. „Upír na mňa sahá!“
„Idiotka! Opravdu si idiotka!“ řekla dívka. Chápala, že Lenka už je příliš opilá a proto více nebude moct vstát.
Dočkala se, až holka trochu utichne, a začala ponenáhlu zjednávat v pokoji pořádek, aby potlačila svou podrážděnost. Lenka něco mumlala, ale dívka ji ani neposlouchala, sklízela do příborníka láhve, skládala nečisté nádobí do výlevky na kuchyni, otírala zavařeninu se stolu.
„Je mi zima!“ najednou výrazně řekla Lenka.
Dívka hodila na ni přikrývku, a holka pod ní začala dřímat.
Zadrnčel telefon.
„Nakoniec si majitel’ka na dcéru spomenula...“ pomyslila si Gabi, nespokojeně si pokřivivši obličej, vyšla do předsíni a vzala sluchátko.
Ale to byla ne majitelka.
„Gabi, povinne sa mám stretnút’ a pozhovárat’ s vami“, bez předmluvy zašelestil do jejího ucha slovensky neznámý měkký mužský hlas.
„Čo ste povedali?“ strhla dívka. „Kto ste? Odkial’ viete, ako sa volám?“
„To nemá žiadny význam. Chcem vás okamžite uvidiet’“.
„A pápeža, napríklad, uvidiet’ nechcete?“
„Počúvajte! Ved’ mi nerozumiete! Ja nežartujem! To je mimoriadne dôležité!“
„Mama mi nedovoluje hovorit’ s neznámymi. Prosím vás, aby ste položili slúchadlo“.
„Nie-nie-nie!“ polekaně a spěšně odporoval neznámý. „Snažne prosím, vypočujte ma! Ved’ viem o vás všetko! Dokonca viac, než sama o sebe viete!“
„Nu i čo môžete o mne vediet’?“
„Viem, napríklad, že ste upír“.
Tato slova hned postrašila Gabi. Kdo v Praze může vědět, že ona je upír? Vždyt’ ba i na základně o tom věděli pouze jednotlivci!
„Kto-kto som?“ přeptala se zvolna.
„Presvedčený som, že ste dobre počuli, čo som povedal“, řekl neznámý, rozrušeně dýchaje do sluchátka.
„A o ježibabe by ste neporozprávali?“
„Gabi!“ ve hlase neznámého znilo nelíčené zoufalství. „Samozrejme rozumiem, že vám to volanie pripadá podivné a absurdné, ale prisahám, že som váš priatel’ a prajem vám iba dobro“.
„V takom prípade, prečo by ste neprišli priamo sem, ku mne?“
„K vám nie je možné, nie ste sama“.
„Aj o tom viete? Cha-cha, opité dievčatko na pohovke sa do úvahy neberie‘.
„Ale to hned’ zbadajú!“
„Kto?“
„Tí, kto vás sleduje“.
„Ach, tak je to? A ktože ma sleduje?“
„Máte sa domýšl’at’ sama“.
„Ale naozaj si myslíte, že nás nikto nezbadá, ak sa stretneme nie u mňa?“
„Vynaložím úsilia, aby nás nezbadali čo najdlhšie“.
„A čo ak sa mi vôbec nezachce s vami hovorit’? Prečo by som vám mala verit’?“
„Pretože azda od toho závisí váš život“.
„To je hrozba?“
„O Bože, nie, vôbec nie! Naopak chcem vás zachránit’!“
„Pred kým?“
„Dozviete sa o tom, ked’ sa stretneme“.
„Nu dobre!“ dala souhlas Gabi po chvilkovém váhání. „Kde a kedy?“
„Bez meškania. Zavolajte taxík a cestujte ním až k námestiu Krížakov. Odtial’ peši Karlovou ulicou dôjdete do Karlova mosta, prejdete ho, zostúpite dolu a zabočíte do bočnej uličky, ktorá vás vyvedie k obchodnému domu „Európa“. Naproti neho je malá reštuarácia s letnou kaviarňou „Eldorado“. Kaviareň má východ do protil’ahlej ulice. Posed’te za stolom niekol’ko minút, vypijte si niečo, a potom vystupujte, ako som vám povedal. Tam vás stretnem. Zapamätali ste si všetko?“
„Áno... Konšpirácia, ako vo filme o Jamese Bonde“, usmála se Gabi.
„Prosím vás sa nesmiat’. Zachovajte sa k tomu vel’mi vážne. Prepáčte, nemám viac čas, aby som hovoril. Čakám na vás!“
A sluchátko zapištělo.
Gabi se vrátila do pokoje, podívala se na opilou holku, která spala, pohvizdujíc si nosem, na pohovce, vypjala televizor a zoufalstvím se chytila za hlavu.
Taxík přijel za pět minut.
Naučená trpkou zkušeností, Gabi se nyní oblekla tepleji, přehodila si přes ramena černé tvídové sako a nezmýlila se: zase začal plakat drobný podzimní déšt’. Pro něho tma zhoustla mnohem rychleji, než vždycky, a hned nastala noc.
Nehledě na nepohodu, lidí na Karlově mostě nebylo méně, než obyčejně. Zamračené středověké sochy se, jako živé, dívaly na proplouvající kolem nich s levého břeha deštníky a jakoby se snažily nahlednout pod každý, doufajíce uvidět obličeje těch, kdo si nenacházel klid v tento sychravý večer a šel, aniž si všímal obklopujícího světa, pohroužený do svých každodenních vysilujících starostí. Ano, tyto sochy si pamatovaly mnoho a dosvědčovaly nezaujatě: obyvatelstvo toho divného a nepokojného města se ani trochu nezměnilo během staletí – asi až ode dne, když umíněný svatý Jan Nepomuk, jenž nechtěl prozradit tajemství zpovědi své královny, byl shozen odsud v pytli do Vltavy. Nic nového nepozorovaly sochy, věční strážcové toho ponurého muzea pod širým nebem: i dnes, jako dříve, viděly ony pod deštníky smutné oči unavených lidí, at’ oblečených jinak, ale se starými, jako sama Praha, problémy ve svých duších: odpracovat den, jesliže je kde pracovat, nakrmit rodinu a prospat noc, aby se zítra všechno začalo od začátku...
Gabi šla pomalu, také se pozorně dívajíc na obličeje – ne lidí, nýbrž soch. Při chladném světle svítilen stíny probíhaly jejich rysy, a proto připadalo, že se jejich výraz občas mění, jako by opravdu byly živé. S Vltavy vanula těžká nepříjemná vlhkost, jako by sama řeka postřikovala chodce deštěm. Parníky s okny, osvětlenými, jako u nevelkých domů, chraplavě vykřikovaly ve mlze pod mostem. Nebe splývalo s vodou, a odrazy střech tonuly v olověné hlubině řeky.
Většina obchodů byla už zavřená, a obchodný dům „Európa“ také nepracoval: v jeho výkladech se rmoutily vůbec neeuropské palmy ve velkých sudech, obalených hnědým papírem. Zato se v kavárně při restauraci proti němu život zrovna ted’ začínal: lidí tam bylo mnoho, znila hudba, kdosi tančil a zpíval karaoke, vonělo šašlikem, pivem a saláty.
Svobodní stolek si Gabi nenašla a proto se přímo přibližila k pultu bara, sedla si na vysoký taburet a objednala koňak – pít všelijakou mrzkost právě nyní nechtěla.
„Doufám, že jste už plnoletá?“ zeptal se barmen, nalévaje kalíšek.
„Po prvý raz sa ma na to pýtajú“, usmála se dívka. „Pripadám tak mladá?“
„Ale připadáte“, přikývl barmen. „Kolik je vám let, slečínko?“
„Dvadsat’“, zalhala Gabi. „Mám ukázat’ legitimáciu?“
Barmen postavil před ní kalíšek a otočil se.
Tlustý a nestřízlivý mužský na sousedním taburetě obrátil ke Gabi svou podobnou vejci plešatou hlavu a luskl na barmena prsty:
„Na moje útraty!“
Gabi jej přeměřila pohledem:
„Vždy ste tak štedrý?“
„Ne, pouze dnes“, odpověděl mužský. „Mám narozeniny, ale nemám s kým je oslavit“.
„Súdite, že vám ja na tento večer mám robit’ kamarátku?“
„Vždyt’ jsem to neřekl. A co když prostě chci pohostit mladičkou krásnou slečínku a řídím se výhradně otcovskými city? Ostatně, máte pravdu. Jak vás, mimochodem, říkají?“
„Gabriela. Gabi pre priatel’ov“.
„Opravdu jste plnoletá, nebo jste barmenovi zalhala?“
„A čo ked’ neplnoletá? To vás zastaví?“
„Dnes asi ne“.
„Vidím, že ste človek bez komplexov. Aj zodpovednost’ vás nestraší?“
„V žádné míře“.
„Mali by ste si to dobre rozmysliet’“.
„Co rozmyslit, ptáčátko moje?“
„Nu, napríklad, že môžem aj nedat’ súhlas. Alebo vy vôbec nepripúšt’ate, že to je možné?“
„Všichni dávají souhlas. Záleží jen na ceně. Kolik chcete?“
„A kol’ko máte? Ja stojím draho“.
„Padesát euro stačí?“
„Ó-ó, to mi ale robí čest’! Opravdu ma považujete za prostitutku?“
„Je málo?“
„Povedzte, prosím, a prečo práve ja? Dookola sú tol’ko dievčat, vy ste však tak bohatý. Každá z nich vám s radost’ou skočí do postele, len čo uvidí vašu peňaženku, že?“
„Přivykl jsem vždy odpovídat na první zavolání svého srdce. Dnes jste se tímto zavoláním stala vy, zítra asi bude někdo jiný“.
„To sú vel’mi otvorené slova. Ale vidíte ma po prvý raz a nič o mne neviete. Nebojíte sa, že vás zjem?“
„V jakém slova smyslu?“
„Vo vlastnom. Ja som upír“.
„To je úžasné! Myslím, že to určitě musí dodat pikantnosti našim vztahům. Vždyt’ občas je opravdu příjemné na chvíli pocítit sebe samcem pavouka, jehož samice vždycky může snísti v případě, když se ukáže neschopným“.
„Naozaj? Nu, teda sa dohovoríme. A kam ma chcete odviest’? K vám domov?“
„Načpak domů? Domnívám se, že to vůbec není určité. Tady je záchod. Tuze útulný a čističký“.
„Ach, to je ale romantické! Hodláte robit’ to na záchodovej mise?“
„Uvidíme. Ale na mise – to také je varianta“.
„Bojím sa, že ma zadusíte vo svojom náručí. Ved’ ste tak vel’ký a silný, ja však som tak malá a krehká...“
„Umím být velmi laskavý, holčičko moje“.
„Opravdu? Verím vám, jednoducho nemôžem neverit’, ved’ mám dojem, že ste vážny a zodpovedný človek. Ale peniaze preddavkom“.
Mužský se usmál, vyndal z kapsy peněženku a opravdu odpočítal 50 euro.
„Dúfam, že nie sú falošné?“ zeptala se dívka, schovávajíc peníze do kapsy saka.
Mužský se rozesmál v odpověd’.
Spolu se přes malinká dvířka dostali do úzké chodby, kde opravdu byl záchod – asi damský a mužský současně, protože žádné poznámky co do toho neměl, a v jeho vnitřku byla pouze jedna kabina. Zamknuvši se v ní, Gabi bez velkých úsilí zkrušila tlust’ocha, vrhla ho na misu a zabodla špičáky do jeho zpoceného krku. Udusený a polekaný mužský vyplázl jazyk, vyvalil oči, zamával rukama, jako tučňák ploutvěmi, a z jeho úst potekla slina. Krev měl hustou a bez chuti, ale Gabi se přece napila dosyta, vždyt’ kdy se ještě naskytne nová vhodná příležitost!
„Ved’ som upozorňovala, že som upír“, řekla, vypustivši nakonec svou obět’, „a vy ste neverili. Vidíte teraz, že som nežartovala? Prepačte, že som nemohla odpovedat’ na prvé zavolanie vašho srdca, ale samcom pavúka ste sa v každom prípade pocítili. Blahoprajem k narodeninám, pan samec!“
Nechala paralyzovaného mužského sedět obkročmo na mise, umýla se nad výlevkou, vyšla ze záchodu, našla dveře, vedoucí ven, a opustila kavárnu tak, jak jí říkal po telefonu neznámý.
„Úplne som sa zbláznila...“ myslila si zase, rozhlížejíc se a hledajíc toho, kdo na ni čekal. „Vypustili zviera na slobodu, a ono sa začalo hádzat’ na všech do radu... Prečo ma nikto nezastaví? Prečo sa mi dovoluje toto všetko? Bože, nikdy skôr som tol’ko nepila!..“
Drobný déšt’ stále padal a padal, zatekaje za límec jejího saka. Aby se schovala před ním, Gabi se postavila pod nějakou stříšku. Ulice byla tichá, úzká a zcela liduprázdná. Šum kavárny sem vůbec nedoléhal. Pouze dvě svítilny zápolily tady s temnotou. Matně se třpytila okna protější budovy, smutně šelestilo na stromech listí, černé, vlhké a měkké, jako sedlina po vypitém čaji. Těžko bylo uvěřit, že někde vůbec nedaleko lidé chodí po nábřeží Vltavy, houkají parníky, vykřikují auta na křižovatkách... Zde, jako na cizí planetě, neexistovaly zvuky, kromě úlisného šumění deště.
„Na koho tu čakám?“ myslila si Gabi, už ne poprvé během tohoto dne začínajíc mrznout. „Sedela by som lepšie doma s tou hlúpou Lenkou, pila by som čaj so zaváraninou a opatrovala by som ju, kým sa neprebudí... Ved’ vôbec nie je zlé dievčatko, jednoducho ju rodičia pokazili. Leží tam teraz sama, a potom si asi ani nespomene, čo sa stalo a prečo sa ocitla v tomto byte, ja si však hned’ nadrobím prechladnutie... iba toho mi ani nestačí...“
Vyhrla si límec saka a hluboko zasunula pěsti do kapes. V jedné z nich příjemně chrupaly obdržené od kousnutého mužského euro.
„To ale znamená, že nie som naučená kradnút’...“ smutně se usmála Gabi. „Mal vo vrecke naplnenú peňaženku, ale ja som si len 50 euro získala! Ved’ si mi nič neprekážalo vziat’ všetko, čo on mal! Je k smiechu a dost’! No, nech sebe, zajtra pôjdem do obchodu a kúpim si MP-3 player“.
Rada byla poslouchá hudbu a už si dávno snila koupit na to dobrou aparaturu.
Dveře ve protějším domě vrzly, otvírajíce se, a tichý hlas z temnoty zavolal:
„Gabi!“
Dívka si napnula zrak a sotva rozeznala na práhu černou nejasnou siluetu, mávající rukou:
„Sem, pod’te sem, Gabi, rýchle!“
Pochopivši, že čas nastal, Gabi už vystoupila zpod své stříšky, ale vtom najednou není známo odkud absolutně neslyšně vyklouzly tři mužské postavy v policejní uniformě. Jeden z policistů zůstal na schodech, a dva, jako stíny, skočili do domu, a dívka uslyšela odtud chraplavý tlumený vykřik:
„Stůj! Stůj, čubo! To je plicie!“
Po několika vteřinách zápasu vytahli na ulici někoho nevysokého, v rozepnutém nepromokavém plášti. Nešt’astník , jako pytel, visel na jejich rukou, jeho nohy se vláčely po loužích.
Za rohem, bliknuvši reflektory, se objevilo policejní auto. Člověka vtlačili do něho, dvířka se se třeskem zavřela, a auto přidalo plyn, rozstříkavši zadními koly bláto. Na to všechno se Gabi dívala ohroměně, rozšířenými děsem očima. Poprvé uviděla, jak za polních podmínek pracují její pěstounové, a tato podívaná udělala na ni právě takový dojem, pro který nepochybně i byla určena. „Takto oni aj mňa niekedy...“ mihla se v dívčině hlavě myšlenka. „Ak sa im nebude páčit’, ako spĺňam príkaz...“
Iluzie svobody zmizela ve mžiku, a Gabi se bezradně a neslyšně rozplakala, kousajíc si rty. Vyšla pod déšt’ a pomalu se pohnula po celé délce vylidněné ulice, kde ticho rušily pouze její vlastní kroky, a bylo nejasné, zdali to jsou slzy na jejích tvářích, nebo proste kapky mrholení...
„Upír!“ šeptala si v chůzi, odhazujíc rukou mokré vlasy, které se dotěrně lepily k čelu. „Upír prekletý! Ako ty smieš túžit’ po slobode! Ktož ti ju dá! Bože, Bože, nechcem žit’, nechcem!..“
Ach, co by nedala nyní za to, aby se stala obyčejným člověkem a přestala stále cítit za sebou namířenou na ni optiku pušky! Poprvé se v Gabi hrudi probudila opravdová nenávist: k sobě, ke střelcům, ke Vlastě... Náhle se zastavivši uprostřed ulice, stiskla si dlaněmi skráně a v úplném zoufalství vykřikla do temnoty, aniž pochybovala, že určitě bude uslyšena:
„Nu, ved’ už ma zabite, mizery! Čož nestriel’ate?! Nenávidím vás, nenávidím!“
Nikdo jí neodpověděl a nic se nepohnulo v tichu pozdního večera. Bezmocně svěsivši hlavu, dívka, vrávorajíc, jako opilá, a polykajíc slzy a déšt’, zase začala jít ulicí. Kam? Nemyslila na to, ale věděla, že ne domů.
Černý rozlořitý stín se oddělil od stěny budovy, ale Gabi by ani neobrátila na něho žádnou pozornost, kdyby tichý a laskavý hlas nezašelestil najednou:
„Holčičko, neplač. Pojd’me se mnou“.
Gabi se zastavila. Člověk stál před ní. Neviděla jeho obličej pod kapucí jeho pláště, ale z neznámých důvodů nepochybovala, že se on usmívá na ni přívětivě.
„Neplač, holčičko“, hlas jako by se přibližil a znil už v samých Gabi uších. „Neboj se. Chci ti pomoct“.
„Kto ste?“ zeptala se Gabi chraplavě.
„Nazývám se pan Kňažek. Pojd’me se mnou, nebo se můžeš nachladit, vždyt’ tak prší...“
„Pod’te preč. Nikam s vámi nepôjdem. Pod’te, lebo vás uhrýzem. Nedotykajte sa mňa lepšie!“
„Ale dobrá, dobrá, nebudu se tě dotýkat. Vím, že je ti nyní velmi špatně. Ale uvěř, že určitě bude lépe, když půjdeš se mnou, Gabi“.
„Odkial’ viete, ako sa volám? Tiež ste z ich počtu?“
„Ne, nejsem. Já znám tebe, protože na tebe čeká Vlasta, tvoje sestra“.
„Vlasta? Poznáte Vlastu?!“ Gabi neuvěřila svým uším. „Ale vy nemôžete... Prečo ona?“
„Neptej se o nic“, pan Kňažek se přibližil, laskavě ji objal rukou za rameno, a dívka pochopila, že ho nebude s to kousnout, i kdyby opravdu toho chtěla. „Dovíš se o všem časem. A nyní však pojd’me. O Bože, vždyt’ se celá chvěješ!..“
„Dobre, pod’me“, odpověděla Gabi unaveně a ochabla, najednou ztrativši síly a přání na odpor. „Ved’te ma hocikam. Ale ja sa vás predsa nebojím, aj keby ste mali tu desat’ strelcov za každými dverami...“




Мне нравится:
0

Рубрика произведения: Проза ~ Фантастика
Количество рецензий: 0
Количество просмотров: 21
Опубликовано: 20.02.2018 в 20:07
© Copyright: Алесь Черкасов
Просмотреть профиль автора






Есть вопросы?
Мы всегда рады помочь!Напишите нам, и мы свяжемся с Вами в ближайшее время!
1