Kapitola 4.

Bydlet v usedlosti, stojící téměř dva milióny euro – ten fakt Vlasta pochopila a zhodnotila ne hned. Když před dvěma roky poprvé uviděla to, co se později začalo jmenovat „její vilou“, nemohla ani připustit, že si opravdu oblíbí toto místo a bude se chovat k němu, jako ke svému jedinému domovu, v němž se pouze může cítit št’astná a pokojná. Dříve nikdy neměla vlastní kout, nebot’ považovat základnu za domov kategoricky nechtěla hned od začátku, přestože strávila tam celý život. Třebaže se dostala ke střelcům velmi brzy, ještě když jí bylo tři léta, přece dobře pamatovala, jak vypadá normální byt, ve kterém bydlí normální rodina (vždyt’ sama bydlela v podobném bytě spolu s rodiči, na které také dosud nemohla zapomenout), a proto kasárenský denní řád základny už od prvních dnů začal budit v ní odpor a protest. Během celého svého života Vlasta snila o normálním obydlí, a proto, když po svým zběhnutí nakonec obdržela od Organizace velký byt v nové čtvrti Prahy, její štěstí bylo bezmerné, ačkoli pan Kňažek už tehdy začal mluvit, že by dobře bylo časem získat velký a útulný dům někde v předměstí, aby Vlasta a děti, čí počet se stále vzrůstal, mohli bydlet tam odděleně od všech a nebát se přebytečné pozornosti zvědavých sousedů. A když jednoho krásného dne on nakonec sdělil, že našel takový dům, a nabídl pojet a podívat se na něho, Vlasta hned dala souhlas, protože si z neznámých důvodů prostě nemohla představit, že to všechno je opravdu vážné. Ona, pan Kňažek, Zdeňka a Antón dlouho jeli po silnici, téměř nerozmlouvajíce mezi sebou. Vlasta prosadila, aby starší děti jeli s ní, protože chtěla vidět jejich reakci na to všechno; konec konců, dům se především kupuje právě pro ně, ale ne pro ni. Pan Kňažek neodporoval.
Když, odbočivše se silnice na nedláždenou cestu, projeli po ní podél břeha malinkého jezera a nakonec se zastavili, Vlasta neuvěřila svým očím: krajina kolem dokola byla do té míry podobná její rodné základně, že jí připadlo na nějaký okamžik, že se zase dostala tam, kam se rozhodla více nikdy nevracet, a že se hned odněkud objeví velitel ve vojenské blůze a řekne nízkým, chraplavým hlasem: „Nalevo, do garáže!“
Dům byl velký, až příliš velký, dvoupatrový, s mírně se svažující taškovou střechou: jenom ji a nic více bylo vidět nad vysokou železnou ohradou s hustými tmavými stromy v pozadí. Vlasta si pomyslila, že pro úplnou identitu toto místo postrádá pouze ostnatý drát a strážní věže. Od tří stran se ke té usedlosti bližily zarostlé vysokým pelyňkem prostory, přes které nešla žádná stezička, jako by lidi nikdy ani nenepadalo zde hodit. Za prostory bylo vidět budovy a komíny nějaké ponuré továrny, jejíž odpadové vodě, podle všeho, i bylo zavázané za svůj vznik jezero, k němuž od brány běhla neširoká asfaltová pěšina. Téměř na samém břehu byla parcela, posypaná štěrkem, ketrou asi také chtěli vyasfaltovat, ale nestačili. Celkem vzato, všechno kolem dokola bylo tiché a nepřívětivé, a jenom za jezerem, daleko za stromy nevelkého lesíka, možno bylo uvidět podobné barakům domečky nějaké dělnické osady. Prostě se nechtělo věřit, že to všechno leží v předměstí Prahy, kde, zdálo by se, každý kout je osídlený a výstavný.
Vyskočivši z „rafika“ na měkkou trávu, Zdeňka hlesla v úplném nadšení, a Antón tlameně řekl:
„Máte tu ale pěknej domek!“
„Co je to za usedlosti?“ zeptala se Vlasta napjato.
„Dobrá usedlost, velká“, odpověděl pan Kňažek.
„A co s ní budem dělat?“
„A pročpak, podle tvého, jsme sem přijeli? Zalíbí-li se ti, koupíme si ji“.
„Koupíme si?!“ zakulatila si oči Vlasta. „Tohle?! Ale copak takovej majetek stojí?“
„At’ tě to neznepokojuje. Peníze je věc Organizace. Ty si zas musíš pouze udělat úsudek o jeho komfortnosti a rozhodnout o tom, zdali tobě a dětem bude pohodlné zde bydlet“.
„Tedy musím zajít dovnitř“.
„A tak pojd’me dovnitř!“
„A nás vpustěj?‘
„Jak by ne!“
Když se přibližili ke bráně a stiskli tlačitko zvonka, Zdeňka se zeptala:
„A kto tu skôr býval?‘
„Přesně nevím“, řekl stařec. „Nějaký bankéř. Prý odjel do zahraničí, a dům svůj rozhodl prodat spolu se jměním a zemí. Tedy si ho koupíme. Nač by stál marně?“
„A kdo tam je nyní?“ zeptala se Vlasta.
„Pouhý hlídač a správce. Domluvil jsem se s nimi už včera. Doufám, že na nás čekají“.
Ve bráne se otevřela malinká dvířka. Nevysoký člověk v teplácích se tázavě podíval na hosty.
„To jsem já vám včera telefonoval“, řekl pan Kňažek. „Chceme si koupit tenhle dům“.
Člověk přikývl a vpustil je do dvora.
„Smím se otázat, s jakým úmyslem kupujete tuto usedlost?“ zeptal se. „Včera jste mi to neřekl“.
„Ovšem, když to má pro vás význam“, odpověděl pan Kňažek. „Hodláme založit tady dětský domov, a tohle“, kývnutím hlavy ukázal na Vlastu, „je jeho budoucí ředitelka“.
Uslyševši o ředitelce, dívka se nad tím trochu zarazila, avšak rychle se vyznala v situaci a přikývla v odpověd’ na slova pana Kňažka.
„V takovém případě jste si našel velmi vhodné místo“, řekl člověk v teplácích. „Následujte mě, prosím“.
A ještě za měsíc, jakmile byly podepsany všechny doklady, se Vlasta už oficiálně stala ředitelkou dětského domova.
„Jsi spokojená?“ zeptal se pan Kňažek, odevzdávaje jí klíče.
„Nevím...“ vybrumlala dívka.
„Pročpak nevíš?“
„To je velmi podobný základně střelců, kde sem dřív bydlela... Ale tam ještě byly kasárny...“
„Při čem tu základna?“ pokrčil rameny stařec. „Ty a děti potřebujete hnízdo. Tady je vaše hnízdo! O domě, podobném tomuhle, ba i tuze bohatí lidé často mohou jen snít. Vy jste si ho zas dostali bez žádných úsilí. Tedy žijte, mějte radost, koupejte se v bazéně, hrajte tenis na kurtu a nemyslete na hlouposti. A zachce-li se vám, tak vám městský byt také nikdo neodnímá. Vždyt’ děti stejně budou jezdit do pražských škol“.
„Nemyslete, prosím, že nejsem vděčná“, řekla Vlasta, sklopivši oči. „Dobře chápu, že přecenit to, co děláte pro nás, není možný... ale já především nevím, zdali zvládnu takovejhle dům sama...“
„Pročpak sama? Zjednáme ti pomocníky v domácnosti. Budou vám vařit jídlo, uklízet dům, opatrovat zahradu... A chceš-li, najdeme ti šoféra, abys nemusela po celé dny sedět za volantem“.
„Ne, právě šoféra si nepotřebuju“, hned odporovala Vlasta. „Vozit je budu sama. Nesvěřím to nikomu“. Pomlčela a zeptala se: „Pomocníci budou vědět, kdo sme my?“
„Ovšem, to budou naši, dobře prověření lidé“.
„Upíři?“
„Lidé. Povídám ti, že lidé“.
Vlasta přikývla a usmála se:
„Konec konců, koupili sme ten dům pro děti, a ne pro mne, a proto nemá vejznam, zda se mi líbí. Především je třeba, aby se jim líbil“.
Jim se však také opravdu zalíbil. Až příliš. Ostatně se časem zalíbil i Vlastě. Aniž sama zpozorovala, jak se to stalo. A nyní, přijíždějíc ke bráně usedlosti, ona zase, po kolikáté už, pocítila v duši sladké teplo a vzdechla něžností: „Nakonec sem doma!“
Bylo už tuze pozdě – téměř tři hodiny v noci. Vypnuvši reflektory, Vlasta zahnala „rafik“ do garáže, počkala, až se spustí zvedací dvěře, a vzhlédla na dům. Ovšem, všichni v něm spali. Pouze na druhém patře se dosud třpytilo ojedinelé okno – Antónův pokoj... „Vopravdu se dočkal, zázraček můj...“ laskavě si pomyslila dívka. A hned potom, jako by to byla odpověd’ na její myšlenky, za jejími zády zaznil tichý hlas:
„Ahoj... Přijelas...“
Objala kluka, políbila jej na černé neposlušné vlasy:
„Ahoj... Díky, že nespíš“.
„Dyt’s prosila. Tesknil sem po tobě, Vlasto“.
„Já taky, Toniku“.
Trochu odsunula Antóna od sebe a obhlédla jej: kluk měl na sobě zelenou rozepnutou košili na nahém těle a šedé šorty. Jeho krásné černé oči odrážely světlo lampy nad dveřmi garáže a proto připadaly tuze velké a hluboké.
„Jak se tam má Zdeňka?“ zeptal se Antón. „S holčičkou?“
„Ale jo“. Vlasta zaklonila hlavu a podívala se na vysoké hvězdnaté nebe, kde plavaly chumáčky mraků, podobné černé vatě. „Utahala sem se, Toniku. Jako pes utahala... Tolik všeho poslední dobou... Je fajn, že aspoň déšt’ přestal. Celá duše mi ním promokla...“
„Vo čems chtěla se mnou pohovořit?“
„Pojd’me zpočátku, vykoupáme se“, Vlasta jej objala za ramena. „Pohovořit ještě stačíme“.
„Koupat se? V noci?“ podivil se kluk.
„Copak nevíš, že noc je nejlepší čas pro koupání?“ usmala se dívka. „A kromě toho, nevykoupám-li se ihned, určitě umřu ounavou. Dyt’ bys nechtěl, abych umřela?“
Antón se také usmál.
V černé vodě bazéna ležel velký kulatý, žlutý, jako meloun, měsíc. Vlhké dýchání noci zlehka hýbalo listí ospalých stromů. Na vodní hladině se taký hýbalo několik lístečků – prvních, co pocítily podzim. Zpoza ohrady doléhaly tajemné zvuky, a ve trávě kolem dokola šíleně, jako opilí, cvrčeli koníci. Temnota připadala živá: jako hustá beztvará masa, stékala ona do dvora vily a válela se nad samou zemí, nechávajíc cáry na větévkách keřů, pod nimiž šustily, setřásajíce rosu, neviditelné bytosti, spěchající si poradit se svými starostmi, dokud se nerozbřesklo. Vlasta rozsvítila lampy, a voda se hned stala jasně modrou, protože dno bazéna bylo vymalovano právě na tuto barvu. Shodivši opánky, dívka si bosými nohama stupila na mramorový okraj bazéna a podívala se na Antóna, jenž si už svlékl košili a bez spěchu stahoval se sebe šorty. Jeho snědé ztepilé tělo ve světle lamp připadalo mosazné. „Vopravdu už vyrost...“ pomyslila si Vlasta, jako by až ted’ to zpozorovala.
V pouhých ohnivě červených plavkách se krásný odrostlý kluk přiblížil a zastavil vedle ní:
„Nad čím ses zamyslila? Co se přece stalo?“
Vlasta se usmála, potřasla hlavou a také se začala svlékat. Antón se díval na ni.
Dívka se ponořila do bazéna. S otevřenými očima zvolna proplula nad samým dnem a vynořila se vedle protějšího okraje. Antón dosud stál a pozoroval, jak ona plavá. Vlasta mu mávla rukou. Kluk jako by se probudil, rozesmál se z neznámých důvodů a také ponořil.
Hrali a šplíchali se v bazéně, dokud se neunavili a nezamrzli. Po vodě jim mramorový okraj připadl teplý, jako topné těleso. Antón se s rozkoší vytahl na něm tváří dolů, a Vlasta si sedla vedle něho, vyždímala své dlouhé vlasy, jako nějaký ručník, a zahodila je za záda, aby se nelepily k čelu. Kluk si položil hlavu na ruce a zamyšleně se podíval do dálky, kde se za hranicemi světla začínala temnota, plná nepochopitelných nočních šramotů:
„Víš, Vlasto, seděl sem tady, čekal sem na tebe a myslil sem si... Tedy bude u nás nová ségra... Nina jí říkaj, vid’? A zůstane už nás deset na tvejm krku. Řekni mi čestně, Vlasto: co se nám příště stane? No vyrostem my a kam dál půjdem? Stejně nebudem moct žít jako lidé. Pro Organizace sme pouze zajímavej materiál na pokusy, a ty... ty stejně nebudeš s nama vždycky. A dřív nebo pozdějc stejně přijde střelec a zabodne nám ampuli do srdce. Nic naplat, na všechny ty nebudeš stačit...“
Vlastina duše se nepříjemně sevřela. Laskavě přejela prsty po mokrých klukových vlasech a najednou se zachtěla dát do plače. To byly ne jeho otázky. To byly otázky, které už během několika roků ona kladla sama sobě a nenacházela odpověd’. A poněvadž právě takové myšlenky dnes také napadly Antóna, stalo se dívce úzko.
„Není třeba vidět svět v tak černým světle, Toniku“, řekla, jdouc svým ukazovákem podél klukovy páteře. „Ani já, ani Organizace nevopustíme nikoho z vás, i když vyrostete. Mnozí z vás se sami stanou vobránci a budou zachraňovat malinká upířátka tak, jako to dělám dnes já, někteří však půjdou svou cestou, ale Organizace je stejně nevypustí ze zornýho pole, uvěř mi“.
„A co, podle tvýho, čeká na mne?“
„Na tebe? No-o... Ty se určitě voženíš a staneš hlavou vlastního klana. Tvoje žena bude krásná a dobrá, jako ty. Budete mít celej houf dětí, někteří z nich přijdou do Organizace, když vyrostou, a budou pracovat spolu se mnou. Já tehdy už budu stará a budu sedět v tomto domě, jako sova, a hlídat svý hnízdo, voni zas...“
„Vlasto“, tiše ji přerušil Antón, „sama věříš v to, co říkáš?“
„Věřím“, odpověděla dívka.
„Tedy taky budu věřit“, řekl kluk a sedl si na okraji, spustiv jednu nohu do vody, a druhou vytáhl, hladě si koleno dlaní. „Možná přece řekneš, co se ti stalo? Dyt’ vídím, že to je něco tuze vážnýho...“
Vlasta přikývla: ano, více váhat nemohla.
Co možná nejstručněji rozprávěla Antónovi všechno, o čem se dozvěděla od pana Kňažka a pana koordinatora. Kluk ji vyslechl a řekl, nedívaje se na ni:
„Dotknou-li se tě aspoň prstem, vlastníma špičákama jim hrdlo překousnu!“
Ve Vlastině srdci se něco neklidně a napjato zachvělo. Před několika hodinami jí ve městě téměř stejnými slovy řekla totéž Zdeňka.
„Asi si vopravdu myšlenky navzájem čtou...“ pomyslila si dívka bezradně.
Slyšela někdy, že pro upíry je příznačné, zvláště ve chvílích nebezpečí, zachycovat jestliže ne myšlenky, tedy určitě emoce svých příbuzných. Nyní se přesvědčila, že to není lež.
„Překusovat hrdlo – to je ne tvoje, nejbrž moje práce“, řekla, položivši ruku na klukovo rameno, „protože já nesu za vás vodpovědnost“.
„Myslíš, že tě nebudu moct ubránit, když bude třeba?“ klukovo rameno ztvrdlo pod její dlaní. „Dyt’ sama víš, jak sou upíři silní...“
„Střelec je taky silnej. Nezapomínej, že taky je upír“.
„Von sám, nás devět“.
„Toniku!“
„No co?“ podíval se na ni vyzývavě. „Skrejvat se za tvejma zádama? Toto chceš? Nedočkáš se! At’ se malincí skrejvaj, ale my sme už dospělí: já, Zdeňka, Zlatko... Myslíš, že nebudem s to nás uhajit?“
„To není vaše válka“, řekla Vlasta pevně. „To je válka lidí s lidmi. My si sami porozumíme“.
„Ale střelec je upír!“
„To nemá vejznam. Von je zrádce. Ale za jeho zádama stojou lidé“.
Antón svěsil hlavu, žbluňkl nohou v bazéně a řekl:
„Miluju tě, Vlasto... Všichni my tě milujem. Nikdy sme neměli vopravdovou rodinu, nyní ji však máme. A já nechci, aby někdo zpustošil naše hnízdo. Za svou rodinu musíme bojovat“.
Vlasta jej něžně objala, citíc dlaněmi jeho ostré lopatky:
„Zázračku můj... No, pojd’ sem. Já sem taky nikdy neměla rodinu. A víš, kdy sem poprvý pocítila, že ji mám? Když ses vobjevil ty. Když sem ti začala dávat pít svou krev z kelímka. Kdyžs bral můj palec do oust a ránka se hned hojila. Ty si moje rodina. Bez tebe život nemá ani smysl. Pouze kvůli tobě sem se stala tím, kejm sem nyní“.
Kluk si mocně zamhouřil oči, zabořil se čelem do jejího ramena, a Vlasta pocítila, že on tiše vzlyká. Už dávno neviděla, jak plače.
„No, není to třeba, Toniku...“ přebírala jeho vlasy a sama byla ochotna zaplakat něžností. „Co ti je, zázračku můj?“
Antón vzdechl a zeptal se téměř šeptem:
„Řeklas Zdeňce vo střelci?“
„Jo“, Vlasta ho vypustila, a on se napřímil, neklidně se dívaje do jejích očí:
„A co vona na to?“
„Vodpověděla mi to, co i ty“.
„Fajn“.
„Poslouchej, Toniku, Zdeňku sem už upozornila, nyní zas upozorňuju tebe: dívej se kolem dokola bedlivě. Vobjeví-li se někdo cizí a začne-li se vyptávat... no, dyt’ mi rozumíš. Vy ste starší, vy nesete vodpovědnost. Mladší taky upozorni. Nestraš marně, nejbrž upozorni: at’ se v žádným případě a pod žádnou záminkou nepřiblížujou k neznámejm lidím a nerozmlouvaj s nima. Slyšíš, Toniku? Nyní každej neznámej může bejt střelcem“.
„Chápu, Vlasto, a povím jim, neznepokojuj se“, přikývl kluk a zeptal se po mlčení: „Tak tedy nyní nezůstaneš doma?“
„Nemůžu, Toniku“, vzdechla Vlasta. „Přijela sem, jen abych se na vás podívala a upozornila. Hned si kousek vodpočnu a zas do města. Dyt’ Zdeňce bude těžko s holčičkou“.
„Přivez je sem“.
„Určitě. Poslechnu, co pan Andraščik řekne, a přivezu“.
„Měla bys aspoň povečeřet... Dyt’ máš hlad. Paní Norková ti nechala polívku. Řekla, abys určitě pojedla, nebo, prý, bačkory natáhneš...“
Vlasta se usmála. Stará tlustá paní Norková byla nejlepší na světě kuchařkou a nejdobřejší ženou. Milovala dívku, milovala také její děti, ale nejvíce byla rada krmí lidé.
„Nakrmím, a duše mi zpívá!“ přiznávala ona.
Vlasta si pomyslila, že by bylo asi opravdu dobré povečeřet před cestováním. Avšak chut’ k jídlu se něco neprobouzela, snad se projevovala únava, a na nucení sebe neměla ani touchu, ani energii.
„Ve městě povečeřím“, řekla a svěsila hlavu.
„Vezmi se sebou někoho z našich“, nabídl Antón vážně. „Zlatka, Lenorku vezmi. Pomůžou ti“.
„Dyt’ všichni spěj...“
„Vzbudíme“.
„Není třeba, Toniku“.
„Chceš-li, já sám s tebou vodjedu?“
„A komupak dům zanecháš? Dyt’ sme se dohodli, že s mladšíma vždycky má bejt někdo starší: jestliže ne já, tak určitě ty nebo Zdeňka. Na kohopak se ještě mám spolíhat?“
Antón přikývl, mlčky vstal a začal se oblékat. Vlasta věděla: klukovi vždy bylo příjemné chápat, že po ní starší v domě je právě on, a ne dospělí lidé, sloužící u nich. Dívka i sama viděla, že to je ne zcela přirozené – svalovat všechny starosti na 14-letého výrostka, ale jinak prostě nebylo možno, protože se vnitřní sociální konstrukce života upírů podrobovala svým vlastním zákonům, nejhlavnějším ze kterých byla bezvýhradná úcta ke starším, i když věkový rozdíl tvořil jenom jeden rok, a občas i všeho všudy několik měsíců. Antón byl nejstarší ze všech upířát, a proto pouze jeho mohli považovat za absolutní autoritu. Lidí si však v tom případě vůbec nevšimali, sice Vlasta, ovšem, byla vzácnou výjimkou a sama se divila, pročpak se vždy stýká s upířáty tak snadno, jako by sama také byla jejich starší příbuznou.
„Uposlechni mě přece a vezmi Zlatka a Lenorku“, řekl Antón, oblékaje si šorty. „Dva páry rukou navíc nevyrušej z práce, vid’?“
Vlasta si pomyslila, že kluk má pravdu.
„No, dobrá“, dala souhlas. „Ale budit je sám budeš“.
„Není problém!“
Antón si zasunul hohy do trepek a rozhodně se vydal k domu. Podívavši se za ním, Vlasta také vstala a oblekla se. Zanedlouho uviděla, že se v domě osvětlila ještě dvě okna.