PESTROBAREVNÁ TEMNOTA (на чешском языке), глава 1


PESTROBAREVNÁ TEMNOTA

román



DÍL PRVÝ

VLASTA

Kapitola 1.

Kvečeru v tichém bezvĕtří za oknem začal monotónnĕ šelestit déšť. Šedý a chladný, vůbec nepodobný srpnovému, on upomenul o nedaleký už podzim, naplnil srdce průhledným, příjemným zármutkem, probudil v nĕm nĕjaké nepochopitelné citlivé struny, přinutiv je, aby se napnuly a zaznily, a Vlasta si najednou poprvĕ v poslední nekolik dnů úplnĕ uvĕdomila, do jaké míry ona je unavena. V její duši neznatelnĕ vznikl a pomalu se rozrostl hustý stesk po klidu a pohodlí. “Domů...”, pomyslila si dívka, cítíc mĕkkou, jako mycí houba, teplou ochablost v celém svém tĕle. “Je čas jet domů...”
Vedle v pokoji pan Kňažek polohlasnĕ rozmlouval s koordinatorem. Dveře byly zavřeny nepevnĕ, a kdyby se Vlastĕ zachtĕlo, pak by mohla porozumĕt každému jejich slovu. Sluch však nenapínala, protože spolubesedníci zjevně hovořili o zcela neutrálních věcech, a veselé cinkání kávových koflíků v jejich rukou donucovalo, aby zapomenula na to, že koordinatorova návštěva už sama o sobě svědčí, že se stalo cosi velmi důležitého a nepříjemného, a jestliže, kromě toho, na setkání s tím člověkem jsi pozvana osobně, pak asi existují důvody, aby ses domnívala, že se ty nepříjemnosti tykájí právě tebe.
Vlastě se najednou, asi nepokojem očekávání, zachtělo si zapálit cigaretu. Přivykla nikotinu již v útlém věku devěti let, a od té doby se tabákový dym stal pro ni jestliže ne jediným, tedy určitě hlavním způsobem získání duševní pohody. Chápala, že kouří příliš mnoho, a dokonce umožňovala, že se časem ta vášeň může velmi zhoubně odrazit na jejím zdraví, avšak chovala se k té myšlence dosti lhostejně, jako k něčemu, co se přihodí ještě ne brzo, a jestliže se i přihodí, tak tehdy to už nebude mít tak velký význam.
Vzala si z etažéra zapalovač a „Marlboro“, otevřela dveře a vyšla na široký, ochránený před deštěm velkou nízkou stříškou balkón s masívním, ozdobeným alabastrovými bareliéfy zábradlím, – architektura, jež se dočekala našich dnů nehledě na všechny katastrofy minulých století a nyní se s němou výtkou dívala na nás, sotva věříc našim dnešním přisahám, že v novém století žádné katastrofy už nebudou. Vlhký vzduch hořce a opojně voněl pelyňkem a mokrým listím, s jehož déšt’ omyl prach. Ze všech stran se k nepřivětivé, zatáhnuté mraky obloze zvedaly, jako výčnělky, taškové střechy. Půdy se dívaly na svět černými, většinou nezasklenými vikýři, a nad vymazanými popraskaným vapnem komíny z cihel se skláněly tmavé a také unavené větévky vysokých starých ponurých javorů, zaživších téměř stejně hodně, jako i okolní budovy, – nad jejich korunami, tak jako i nad těmito střechami, století uháněla, nechávajíce po sobě stopy na jejich kůře, vrásčité, jako obličej starce. V nevelkých liduprázdných dvorech, oddělených od celého města stěnami a mřízemi brán, panovalo hluboké husté ticho: sem z ulice nedoléhaly ani huk aut, ani hlasy chodců, a jenže déšt’ zaplňoval prázdný prostor svým nekonečným šuměním, z kterého se asi skládal celý vesmír. Vlasta si zimomřivě pokrčila rameny, objala sama sebe rukama a pomyslila si, že se snad marně vzdala koflíku kávy, jehož jí nabízel koordinator, – nyní by to bylo velmi vhod.
Koordinatorovo jméno ne znala, sice pracovala spolu s tím člověkem už nejeden rok. Přivykla mu říkat kratkým slovem „šéf“ a vůbec se nezajímala o to, jak se on ve skutečnosti jmenuje, nebot’ prostě nepokládala to za potřebné. Přesně tak říkal koordinatorovi i pan Kňažek, který, přesto že byl značně starší, než on, měl pouze titul kuratora, a to bylo podřízené postavení. Koordinatorovi však bylo asi 30 let. Byl to vysoký, velmi krasný muž s černými vlasy a kníry. Vlasta se domnívala, že není Čech, třebaže česky mluvil bezvadně. Napohled se podobal vzkvětajícímu podnikatelovi, nosil zlaté brýle, oblékal se vždy v solidní tmavošedý oblek s vestou, v jejíž kapse měl stříbrné hodiny s tenkým řetížkem. Pana Kňažka často nazýval učitelem a vždy se choval k němu mimořádně uctivě, což jej odlišovalo od jiných vedoucích Organizace, kteří převážně s podřízenými okolky nikdy nedělali. S Vlastou, mimochodem, také byl ve velmi dobrých, sice výhradně oficiálních stycích. Dívka s ním sympatizovala, jeho inteligentnost a erudice ji získávaly, a celkém vzato, s ním vždy zajímavé bylo pohovořit, stejně jako s každým dobře vychovaným a šlechetným člověkem. Kromě toho, koordinator často a otevřeně protéžoval Vlastu ve složených a sporných situacích, zpravidla se stavěl na její stranu a podporoval téměř všechny její iniciativy, což (a dívka věděla o tom přesně) zavdávalo pomlouvačům příčinu, aby šířili klepy, že pan koordinator zřejmě má o ni zájem: prý se zamiloval mužský do mlad’oučké krásky. Avšak to všechno málo znepokojovalo Vlastu: at’ si žvaní, když více nemají čím se zabývat, tím spíše, že byla úplně jistá, že se žádná špína na čestného člověka nikdy nenalepí.
Někde v sousedních domech tichoučce zazněla melancholická hudba: Vlasta si napjala sluch a pochopila, že to není magnetofon, – někdo velmi krásně hral na opravdový saxofon, patrně se naplniv podzimní náladou počasí. To bylo tak neočekávané a zároveň přirozené, že připadalo, že zvuky vznikly přimo z deště, utkaly se z jeho proudů a ovinuly sebou okolí, jakoby neviditelnou pavučinou, na kterou narazily a uhasly všechny jiné zvuky, rušící harmonii. Saxofon vyprávěl nějakou velmi smutnou historku, stěžoval si a donucoval, aby se mu věřilo, protože jeho hudba byla tak upřímná, jak může být jenom vyprávění o opravdu zažitých citech, o opravdovém zklamání a ztracených nadějích. Připadalo, že melodie má také barvu a vůni: nahořklou vůni žlutého podzimního šatu pražských stromů a šedomodrou barvu dešt’ové oblohy. Vznášela se nad mokrými střechami a jakoby volala dobré duchy starobylého města, aby spadli na Prahu spolu s touto deštivou mlhou a pokryli ji svými křídly, ochraňujíce před neštěstími a aspoň na tento večer dávajíce jí klid a ticho. Vlasta vzdechla, zase si zimomřivě pokrčila rameny a najednou uslyšela za sebou tichý hlas:
„Zmrzlas, holčičko? Pročpaks vyšla v pouhé košíli?“
Pan Kňažek se objevil, jako vždy, absolutně neslyšně (to byl jeho během desetiletí vypěstovaný zvyk – chodit tak, aby nejcitlivější uši také nezachytily tvou přítomnost), a přehodiv přes dívčina ramena měkký pléd, prosycený jemnou vůní drahé kolínské vody, postavil se vedle ní – rozložitý, šedivý, s pozornými modrými očima pod hustým obočím („profesorské“ – takhle je z neznámých důvodů nazývala Vlasta). Bez spěchu si zapalil cigaretu. Ruce měl hubené, s dlouhými prsty a šeříkovými nezdravými žílami.
Vlasta se podívala na starce, lehce otočivši hlavu, usmála se na něho vděčně a upravila na sobě pléd. Odmalička si zvykla žít podle příkazů a stát v pozoru, proto se stěží naučila normálně reagovat na obyčejnou lidskou něžnost a dobrotu, a nyní se jí už začalo líbit, jak tento moudrý a krasný starý člověk pečuje o ni, občas se jí s nějakou dětskou naivností a neobratností namáhaje vyhovět, občas zas s opravdovou otcovskou obětavostí bera na sebe její problémy, bolest a únavu.
„Přímo podzim...“ řekl pan Kňažek zamyšleně. „Brzy... Příliš brzy...“
„Kdo to hraje?“ zeptala se Vlasta.
„Kde? Ach, tohle... Bydlí tady jeden člověk. Velmi inteligentní, osamělý a smutný. Pracuje jako učitel v hudební škole a často opakuje doma se svými žáky. Jednoho z jeho kloučků dobře znám, je to mimořádně talentované díte“.
„Fajn hraje“, přikývla Vlasta.
Déšt’ se posílil a začal šumět už ne monotónně, nýbrž hněvivě, rozhodně oznamuje všem svá prava na toto město. Louže na asfaltu se pokrýly bublinami, jež někteří pokládají za přesné znamení toho, že nepohoda bude vleklou, zvláště když vítr úplně usnul a nemá v úmyslu přehazovat stále houstnoucí nad střechami mraky.
Na balkón nekvapem vyšel pan koordinator. Zasunul do úst cigaretu, bezradně si poplácal po kapsách, hledaje zapalovač. Vlasta mu podala svůj. Koordinator poděkoval, zapalil, podíval se na dívku, tak pěkně urostlou, krásnou, s dlouhými, rozsypanými po ramenech tmavorusými vlasy, a zachtělo se mu jí říci něco laskavého. Avšak neřekl nic, protože nikdy v podobných případech neuměl nacházet potřebná slova, leč vypadat směšně, plácnuv nějakou hloupost, mu právě nyní bylo ne po chuti. Už od tamtých dnů, když mu pan Kňažek poprvé ukázal Vlastu, ta dívka jej ohromila svou neobyčejnou vnitřní silou, vážností, samostatností a rozhodností své povahy, leč především svou nesmírnou, téměř fanatickou vírou ve spravedlivost a nutnost své prace. Měla mimořadně pevnou vůli a doslova ocelové nervy (o tom se pan koordinator přesvědčil, tak říkajíc, vlastní kůží), avšak to vůbec nevadilo Vlastě být krajně citlivou na všechno, co mělo vztah k jejímu zaměstnání. Ke svým svěřencům se chovala s ohromnou něžností, třebaže s cizími lidmi mohla nakládat nejen hrubě, nýbrž opravdově krutě. Zpočátku ten rozpor prostě zbavoval pana koordinatora pokoje a snu. Když mu pan Kňažek poprvé pověděl, že ta maličká a tak křehká napohled dívka předtím byla jedním z nejstrašnějších a nejnelítostnějších střelců v celé Sféře, on prostě nemohl v to uvěřit – nebyl s to představit vzduchovou pušku v těchto krásných, zcela ještě dětských rukou. A teprve se seznámiv se Vlastou blíže, on jasně uviděl, že žádný rozpor tady není a že pouze s takovou povahou i možno bylo stát se opravdovým střelcem. Stát se a potom se zříci vrážd a radikálně přejít na jinou stranu. Pravě po pozorném studování Vlastina životopisu a po zrovnávání napsáného v elektronových obálkách s dlouhými vyprávěními pana Kňažka, pan koordinator přestal se chovat k dívce jako k jednomu ze směrů své nelehké práce (třebaže vysoké představenstvo vždy vyžadovalo zrovna takový vztah k podřízeným), a v jeho duši se poprvé probudil pichlavý neklid, protože na nastolenou v Organizaci kázeň a subordinaci dívka, upřímě řečeno, kašlala, vždy se chovala velmi sebevědomě a v případě nesouhlasu s oficiálním stanoviskem prostě ignorovala příkazy řídících organů a jednala podle svého. Pokojná a chladnokrevná krutost střelce dosud žila ve srdci té dívky, jedinou opravdovou hodnotou pro ni byli její svěřenci, a všechno ostatní, co pokládala za úklady o jejich zájmy, ochotna byla bez váhání odstranit at’ to bude jakýmkoliv způsobem, včetně radikálního. Pan koordinator se velmi bál, že to nepřivede k ničemu dobrému, a proto se stále snažil udělat vše, co je v jeho moci, aby představení prozatím zamhuřovali oči nad Vlastinou svévolností. Jak dlouho ale to mohlo trvat, těžko bylo říci.
Dokouřivši cigaretu, Vlasta ji hodila z balkóna pod déšt’ a, zastrčivši palce do kaps svých úzkých džínsů, potřasla hlavou, jako by odháněla od sebe nepříjemné myšlenky.
„Pročs zasmutněla?“ zeptal se pan Kňažek.
„Unavela sem se“, ozvala se dívka, dívajíc se sobě pod nohy, jako by se namáhala rozeznat něco na betonové podlaze balkóna. „Těžkej byl tejden. Chce se mi jet domů...“
„Asi se strachuješ o holčičku, vid’?“
„Kéž byste vědel, v jakým stavu byla, když sem ji našla! Kdybych se spozdrila aspoň vo jednu hodinu, mohla by se stát tragédie...“
„Můžu si představit... A jakpak jí je nyní?“
„Kdo ví... Vona je se Zdeňkou“.
„Tady, v Praze?“
„No jo, prozatím tady. Chci, aby ji vyšetřil pan Andraščik, dřív než ji vodvezu na vilu. Připadá mi, še je ne ouplně zdravá“.
„To je správné, at’ vyšetří. Už jsi mu telefonovala?“
„Jo. Řek, že přijede, jen co bude moct“.
„Ten Andraščik věčně je něčím zaneprázdněn...“ zabručel pan koordinator. „Občas si myslím, že zanačně zveličuje svou zaneprázdněnost, aby se vyhýbal opravdově důležité práce“.
„Andraščik je génius, a géniům se mnoho odpouští“, řekl pan Kňažek s úsměvem a dodal, laskavě se dotknuv dívčiných vlasů: „Ech, Vlasto, měla by sis najít dobrého pomocníka, nebo se zcela vysíliš sama...“
„Prosím, nepokoušejte se mě provdat“, odpověděla dívka také s úsměvem. „Chápu, že můj klán potřebuje panatatínka, ale to přece nepospíchá. Já sem vodolná, a kromě toho vůbec nejsem sama, dyt’ mi taky pomáhaj Antón a Zdeňka“.
„Jsou všeho všudy děti“.
„No a co na tom? Majou celej dům na svý starosti“.
„Zrovna tak, ale copak to je normální? Konec konců se také unavují. Jestlipak je mladší poslouchají?“
„ Jen je zkus neposlouchat! Voni sou lidé vážní“.
Vyvolala si z paměti Antónovo vzezření: pěkně urostlý, nevysoký, neobyčejně krásný, jako i celé jeho divné plémě, se vždy rozcuchanými černými vlasy a hloubavým pohledem hnědých očí kluk, – a v její duši se hned oteplilo. Ano, k tomu klukovi Vlasta vždy měla zvláštní vztah. Ostatně to i nemohlo být jinak! Vždyt’ Antón byl první – ten, od koho se všechno začalo, – všechno, co dívka nyní nazývala svým životem a svým štěstím. Jakpak se to vlastně stalo? A jestlipak je možné, že se to mohlo také nestát? Vždyt’ právě na Antónovo srdce ona před několika roky mířila svou vzduchovou pušku. A právě do něho poprvé nemohla vystřelit. A právě kvůli němu zahodila zbraň a zapřisáhla se ji nikdy více nebrát do rukou. Ne, Vlasta ničeho nelitovala. Antón... Tolik nehod zažili spolu... Po něm se objevila Zdeňka, a ještě později – Zlatko, Lenorka, Ol’ka a jiní, jež také šíleně milovala a kvůli nímž ochotna byla umřít bez váhání, ale Antón navždy zůstal zvláštní – její věrný, šlechetný rytíř, na jehož každým okamžikem mohla spolehnout. A kromě toho, ona přesně věděla, že kluk už dávno je potají zamilován do ní – tak ohnivě a romanticky, jak může být zamilován pouze čtrnáctiletý výrostek. A co měla dělat Vlasta, když viděla, jakými očima se dívá na ni občas nešt’astný Antón? Co mu měla říci? Snad je velmi těžko milovat a napřed vědět, že sama přiroda nikdy nedovolí, aby se tvé touhy uskutečnily. Ale vždyt’ právě Antón, dospěv a zmužněv, mohl by zůstat tím otcem, kterého tak potřeboval nyní její, Vlastin klán. Mohl by, ale nezůstane, nikdy nezůstane.
„Připravil jsem ti novou zásilku preparátů“, řekl pan koordinator, vide, že se pomlka příliš protáhla. „Stačí ti na dva měsíce. Peníze jsem na účet dětského domova také poukázal. Můžeš si je vzít, když se ti zachce“.
„Fajn“, přikývla Vlasta, berouc mu zpět svůj zapalovač. „Všichni moji během tohoto léta povyrostli... Koupíme jim nový obleky na školu. Nyní dyt’ hadříčky sou tak drahý. Kolik je tam pro můj tábor?“
„Prozatím 80 tisíc euro. Zbytek poukážu asi za dva tydny“.
„Vůbec není špatný“, konstatovala dívka. „Dejte cigaretu, šéfe, nejste-li skoupej, prosím“.
Šéf nebyl skoupý.
Začínalo se stmívat, déšt’ však pořad šuměl a šuměl. Vlasta si pomyslila, že to bude mrzuté, jestliže nepřestane celou noc.
Dole, ve dvoře, nad vchody domů se rozsvítily mléčnobílé svítilny, a pod jejich světlem se louže nepříjemně zatřpytily, křivíce se jakoby bolestí. Okna se také začínala rozsvěcovat. Pestrobarevné rolety mezi černajícím listím vypadaly neobyčejně útulně, a připadalo, že za nimi bydlí jenom št’astní lidé, neznající ani neklidu, ani hoře, ani rozčarování. Nyní oni sedí před svými televizory, dívají se večerní seriál o argentinské lásce, poslouchají, jak kapky bubnují do okenného skla, a vědí, že zítřek bude nehorší, než dnešek, a že se v jejich životě asi nic nezmění... Vlasta by chtěla, aby se i v jejím nynějším životě nic a nikdy neměnilo. Stálosti – tohohle nikdy neměla dost a dnes snila pouze o tom, aby ji nikdo neobtěžoval a dovolil ji aspoň toho večera být si jistou svou buducností a nebát se zítřka.
„Víš“, řekl koordinator, „když jsem byl zcela mladý, měl jsem přítele Jána. Nepamatuji, zdali jsem ti o něm vypravoval“.
„Ne, nevypravoval ste“, ozvala se Vlasta.
„Tedy si myslím, že stojí za to, aby sis poslechla. A tak, to byl můj nejlepší přítel. Rostli jsme v jednom domu, vždy jsme hrali spolu, chodili jsme do jedné školy, do jedné šachové sekce, do jedného plovacího bazénu... Často na něho vzpomínám. To byl nejšlechetnější člověk ze všech, které jsem znal. Vždy se ujímat slabých, bránit uražené, bojovat za spravedlivost – to bylo jeho životní krédo, od kterého nikdy neupouštěl. Občas, dříve než podniknout kroky v něčem opravdu vážném, já si myslím: a co by udělal Ján, kdyby byl na mém místě? Protože jsem si jej vždycky bral za vzor...“
„A kde je nyní? Hovoříte tak, jako by už nežije...“
„Protože on ve skutečnosti nežije. Zavraždil jej střelec“, odpověděl koordinator, zmačkal v prstech nedopalek a odhodil pryč.
Někde dole zaštěkal pes, a za chvíli Vlasta uviděla, jak se pod deštěm vrací domů sousedka pana Kňažka paní Majerová se svým ovčakem. Žena nesla v rukou velký černý deštník, ale držela jej více nad psem, než nad sebou. Pes se vděčně na ni díval.
„Chápu, že asi je těžko vysvětlit cizímu člověkovi, co pro sedemnáctiletého kluka znamená ztratit přítele, s nímž jsi vyrostl v jednom dvoře“, pokračoval pan koordinator. „Ostatně, snad právě ty i víš, co to znamená... Umřel přímo před mýma očima. Stačil jsem dokonce rozeznat obličej muže, jenž do něho střílel. Byla to příšerná podívaná: silný a krásný kluk, jenž právě ted’ se mnou rozmlouval, najednou upadl, a z jeho úst vytryskla krev... Maličká jehla, co se mu zabodla do zápěstí... Ach, Bože můj, komu já to říkám!.. Ale ty musíš chápat, že...“
„Proč ste mi to pověděl?“ Vlasta byla daleká toho, aby si myslila, že pan koordinator udělal to, aby jí ještě jednou připomenul její minulost, a viděla, že je třeba čekat na vysvětlování.
„Řekni“, pan koordinator udělal pauzu, jako by se soustřed’oval, „tamto zařízení, co ti zůstalo po střelcích... Jestlipak je v pořádku?“
„Proč se na to dotazujete?“ hned se napjala dívka.
„Všaks neodpověděla“.
„V absolutním pořádku. Navzdory všemu sem přivykla mít zbraň připravenu. Bojové ampule sem však už dávno spotřebovala, nyní mám pouhý cvičný“.
„Doufám, žes nezapomenula, jak se střílí?“
„Co?“ Vlasta až škubla sebou, když uslyšela takovou otázku. „Co máte na mysli?“
Koordinatorův obličej se stal zarmouceným. Svěsil hlavu a začal mluvit, jako by si promyšlel každé slovo:
„Já, ovšem, chápu, Vlasto, že zase brát do rukou pušku po všem, co na tebe připadlo... to přestává všechno, leč... leč kdyby bylo třeba... kdyby tvým dětičkům hrozilo velké nebezpečí... mohla bys ty zase vystřelit? Kvůli nim?“
„Co jim hrozí?“ dívčino srdce ztahlo neklidem. Obrátila se a hleděla na koordinatora, stáhnuvši obočí. „Ve městě sou střelci? Hledaj nás? Ale co může má puška proti střelcům? Potřebuju jinou zbraň! Lidé se vražděj ne ampulema, nejbrž střelama!“
„Tak tedy bys mohla zase začít válku? Ba i proti lidem, vid’?“ zeptal se pan Kňažek, aniž se na ni podíval.
„Válku já nikdy nezačnu“, odpověděla Vlasta, také zamračeně hledíc na betón podlahy pod svými nohama, „ale začne-li ji někdo jako první, zcela jistě budu bránit ty, koho sem vochočila. Zatímco sem živá, nikdo se mejch dětí nedotkne. Umřu kvůli každýmu z nich a kvůli všem spolu, slibuju vám“.
Podívav se na ni pozorně a pochopiv, že opravdu mluví to, co si myslí, pan koordinator zasunul ruku do kapsy saka a vyndal nevelké, potáhnuté černým sametem pouzdro. Uviděv to, pan Kňažek si nějak chorobně pokřivil obličej a vzdechl.
„Nazýváme se obráncové“, řekl se zármutkem v hlasu, „leč jacípak jsme, ke všem čertům, obráncové! Nemáme žádné právo na tak vysoký titul. Ano, všichni my cosi děláme pro naše svěřence, tvoříme všelijaké preparáty, zkoumáme, píšeme zprávy... Ale nikdo z nás v případě opravdového nebezpečí nezakryje svěřence sebou. Ty zas zakryješ, holčičko moje, o tom jsem přesvědčen. Takoví, jako ty, jsou jednotliví na světě. Já jsem osobně znal pouze tři, ale mezi nimi jenom ty jsi z bývalých střelců. Prosto nikdo lepé, než ty, neví, jak střelci pracují, jaké metody používají, čím se řídí...“
„Nejde mi ale na rozum, k čemu vy voba vedete“, dívka se už doopravdy poplašila. „Co máte tam, v pouzdře?“
„Bojové ampule s kočičí krví“, odpověděl koordinator. „Dva zásobníky“.
„Načpak? Můžete mi to pořádně vysvětlit?“
„Všechno je mnohem horší, než si můžeš představit“, řekl pan Kňažek a zase si pokřivil obličej, jako by jej bolely zuby. „Nechtěl jsem ti oznamovat to ihned, bez okolků, protožes i bez toho měla nemálo nepříjemností během tohoto tydne, ale... No, jedním slovem, na straně střelců pracuje jeden z bývalých svěřenců“.
„Aha...“ řekla Vlasta. Nic více ani nemohla říci.
„To ale není všechno“, stařec se snažil na ni nedívat.“On ví, jak ty vypadáš“.
„Pročpak?“
„Střelci nikdy neodpuštějí tomu, kdo je zradil“, zase se dal do řeči pan koordinator. „Všechno je velmi jednoduché, Vlasto. Během všech těchto let oni nepřestavali hledat tebe. Hele, nakonec vypočítali a našli. Host jede právě z této základny, kdes ještě vůbec nedávno bydlela ty. Jede ve vlaku a pozítří bude v Praze“.
„Vodkud ste vzal takovou informaci?“ Vlasta ohroměně potřasla hlavou.
Pan Kňažek si potřel vrásčité čelo:
„Zatelefonoval nám nějaký člověk. Oznamil nám všechno, cos právě ted’ uslyšela, a kromě toho dodal, že v případě, že jsme ochotni s ním setkat, on nám dá fotografii našeho nepřítele, a zároveň jiné materiály, mající pomoct uniknout nejhoršímu“.
„No a?“ zeptala se dívka s napětím.
„Na setkání on nepřišel“, vzdechl pan Kňažek.
„Máte příčinu, abyste věřil tomu neznámýmu člověkovi?“
„Věřit nebo nevěřit – to v naší situaci není otázka“, místo starce zamračeně odpověděl pan koordinator. „Musíme věřit, i když je to pouze provokace. Neseme příliš velkou odpovědnost“.
„Ale kdo ze svěřenců může spolupracovat se základnou střelců?“ Vlasta si strčila prsty do vlasů. „Dyt’ to je absurdum! Za copak může až do tý míry nenávidět svý vlastní příbuzný?“
„Kdo ví...“ bezradně rozhodil rukama koordinator. „Není to hlavní. Hlavní je, že náš host sotva jede sám. S ním určitě jedou lidé. Není možné, aby jej pustili bez dozoru“.
Vlasta i sama věděla, že to není možné. Nebyla s to pochopit, co přinutilo hosta sloužit střelcům, a střelce – důvěřovat svému bývalému nepřítelovi, ale nepochybovala, že v každém případě střelci nikdy nedostoupí takové úrovně nedbalosti, aby nedali pozor na svého nového spojence, a to znamenalo, že za hostem stojí absolutně konkrétní síla, která určitě zasáhne cíl, i když jej nezasáhne host.
„Ber to“, pan koordinator vzal Vlastu za ruku a vložil do její dlaně sametové pouzdro, „a vynasnaz se, aby nikdo z tvých dětí nezahynul. My, ovšem, také budeme ve střehu, leč ty pouhá je můžeš ubránit před nebezpečím“.
„Nezneklidňujte se“, dívka si mocně stiskla prsty, „ještě sem nezapomenula na svý starý povolání“.
Opravdu ještě nezapomenula. Vlastina puška dosud ležela u ní doma, v sejfu, vyčištěná a úplně připravená k užití, a všechno zařízení, jehož ve své době nevrátila střelcům, počítaje v to i zbraň, střílející obyčejnými střelami, také bylo v absolutním pořádku a fungovalo. Sama nevěděla, nač si chrání to všechno, ale cosi jí vždy napovídalo, že se jí ono ještě bude jednoho krásného dne hodit. Tedy se nezmýlila ve svých domněnkách a nyní už nepochybovala, že bez váhání použije svou zbraň v případě, že to bude nutné.
Pouzdro s bojovými ampulemi, nehledě na celou svou nevažitelnost, vytahovalo kapsu její blůzičky.



Мне нравится:
0

Рубрика произведения: Проза ~ Фантастика
Количество рецензий: 0
Количество просмотров: 44
Опубликовано: 06.01.2018 в 13:05
© Copyright: Алесь Черкасов
Просмотреть профиль автора






Есть вопросы?
Мы всегда рады помочь!Напишите нам, и мы свяжемся с Вами в ближайшее время!
1